Nechtěná

Sen

Probudila jsem se na bílé zemi. Vstala jsem. Všude bylo bílo. Žádná okna ani dveře ani žádný nábytek.
Doufám, že po tomhle zážitku nebudu klaustrofibik. Něco tu bylo špatně, necítila jsem žádnou paniku. Byla jsem úplně klidná.
Začala jsem hořet, prostě jsem byla celá v plamenech, které mě nepáleli a nějakým zázrakem mi nespálili oblečení.
Uslyšela jsem hlasy z druhé strany stěny. Jeden byl mužský a druhý ženský.
Ona: "Máš podezření?"
On:"Ne, ty?"
Ona:"Někdo by se našel."
On:"Hlavně ho nezabíjej, dokud to nevíš stoprocentně."
Začala jsem mít divný pocit.
Ona:"Co si o mě myslíš?"
On:"Zkus navázat kontakt."
Ona:"To nepůjde."
On:"Kdo to je?"
Ona: "Ještě mi ho sebereš!"
On:"Notak! Ty na něj nestačíš, kdyť ovládá oheň!"
To mohou být pouze zavrhlí, ale mluví o mě jako o klukovi, takže ví, že tu jsem, ale neví, že jsem holka.
Ona:"Já si poradím."
On:"Pochybuju, jak vypadá?"
Ona:"Znají ho skoro všichni."

"Jeden, dva, tři."přerušil jejich hlasy, nějaký jiný.
"Čtyři, pět, šest."

LUP

Dívala jsem se na šedý strop. Ležela jsem na nějakém lůžku.
"Patnáct, šestnáct, sedmnáct."
V celé místnosti to páchlo dezinfekcí. To znamená, že jsem na ošetřovně, nejspíš školní.
"Osmnáct, devatenáct. Dvacet sekund, jsi neskutečná!"ozval se ten samý hlas jako ten, který počítal ve snu.
"Kdyby to byl alkohol, tak jsem teď na mol."smál se jiný hlas.

Posadila jsem se. Blízko mě seděli dvě holky. Nemohlo jim být více než 25. Jedna právě vypila láhev něčeho.

"Ty ses probudila!"řekla ta, co nic nepila.
Nic jsem jí na to neřekla a postavila jsem se.
"Počkej, ještě před chvílí jsi hořela."snažila se mě zastavit.
"Cože???!!!"snad jsem nehořela i tady!
"No, měla jsi horečku."řekla.
Takže to byl falešný poplach. Ve skutečnosti jsem nehořela.

Vzala jsem si batoh. Mimochodem ani nevím jak se tu vzal.
"Nemůžeš teď jít, nevím, jestli jsi v pohodě."

"O to ses měla starat před tím, místo toho pití toho..."odpověděla jsem jí. "Myslíš vody?"odsekla.

"Jsem v pohodě."řekla jsem.
"Na vlastní nebezpečí."upozornila mne ta holka.

Vyšla jsem z ošetřovny a málem jsem narazila do Alana a Ashly, kteří se hádali.
Sotva mě uviděli, tak přestali.

"Charlotte, jsi v pořádku?"zeptal se starostlivě Alan.
"Musím domů." řekla jsem prostě. Ve škole jsou zavrhlí a můžou mě kdykoli vyčmuchat.
"Víš, Ashly by ti chtěla něco říci."řekl Alan s úšklebkem.
Ashly se na něj zamračila a potom vyštěkla:"Já za nic nemůžu."poté odkráčela.
"Tohle mi měla říct?"zeptala jsem se zmateně.
"Ne, měla se omluvit."řekl Alan, tentokrát bez úšklebku.
"Ona za to nemůže."řekla jsem. Jsem si jistá, že ona určitě zavrhlá není. Je jenom holka, která se mě snaží zbavit. Zamířila jsem ke skříňce. Ten, kdo mi vzal ze skříňky batoh zřejmě zapomněl, že mám i mikinu.

"Jak to můžeš vědět?"zeptal se Alan.
"Myslíš, že ona by dokázala vymyslet, jak mě uspat?"zeptala jsem se ho.

Zasmál se:"Ta představa Ashly v chemickém plášti."
Také jsem se zasmála.
Vyndala jsem si mikinu a zamířila jsem domů.

Alan povídal, jak za ním přišla Maggie, aby se se mnou nebavil a jak díky ní zjistil, jak se jmenuju, protože jsem mu to neřekla.
"A ty se se mnou budeš bavit, aby se naštvala."zasmála jsem se.
"To je jeden z důvodů."řekl. Nějak jsem tomu nerozuměla. Jeden z důvodů? Nebudu se tím zaobírat.

"Áaaaaaaa!"zaječela jsem. Na jedné chodbě byl černý nápis:Vím, že tu jsi, el.
El., to musí znamenat elementární. Já to tu nevydržím už ani den!

"Ty víš, co to znamená?!"zeptal se Alan.
Chtělo se mi říci:Samozřejmě. Ale místo toho jsem řekla:"Ne, j-jen mě to zaskočilo."

"Charlotte, ty víš něco víc, viď? Víš co to znamená!"řekl. Tak tohle jsem od něj nečekala.

Nenapadlo mě nic lepšího, než se dát na útěk.
Samozřejmě mě následoval a začala honička.
Běžela jsem co nejrychleji k domovu. Bohožel, Alan byl rychlejší. Chytl mě za ruku, až jsem se divila, že mi jí nevykloubil.

"Kdo jsi a co tu chceš?"zeptal se.
Nic jsem neříkala, prostě jsem jen stála a koukala se do země.

"Pust mě!"přikázala jsem mu. Samozřejmě mě neposlechl. Nemělo smysl se z toho nějak vymlouvat, protože on mi nic nesežere.

"Fajn, tak kdo je Sebastian?"zeptal se. Nechápu, proč ho zajímá zrovna tohle.

"Ech...kamarád."vlastně ani nevím, jestli bychom byli kamarádi. On je elementární dítě voda a já oheň, takže...

"To teda neni."přerušil Alan proud mích myšlenek.
"Jak to můžeš vědět?!"odporovala jsem mu.
"Z toho tvýho tónu."
"Pustíš mě konečně?"řekla jsem i když odpověď byla jasná. Chtěla jsem ho nějak zbavit.

"Charlotte, domů!"uslyšela jsem hlas mamky. Byla na druhé straně chodníku, ale byla natočená tak, že neviděla, že mě Alan drží.

Ten mě pomalu pustil.
Já jsem se na něj podívala. Poodstoupil ode mě.

"Charlotte, já čekám."řekla mamka a já jsem se vydala pomalým krokem za ní.

"Co se děje?"zeptala jsem se při obědě, protože ten školní jsem nestihla.
Diana neustále telefonovala a mamka se se mnou odmítá bavit o mých schopnostech.

"Co by se mělo dít?"zeptala se mamka nervózně.
"Obyčejně by ses mě ptala, jak jsem se měla ve škole."řekla jsem.
"Tak jak se-"začala mamka, ale Diana jí skočila do řeči:"Charlotte, zítra zůstáváš doma."

Děkuju moc za přečtení.
Snad se vám tahle část líbila. :)