Bardzo! aneb toulky po Rzeczpospolitej Polskiej

Cestujeme

Den první, brzké ráno

Nastavil jsem si budíka na 3:45, aby mě po čtvrté nikdo neblokoval na záchodě a v koupelně. Jako výjezdní bod volíme Havířov, byt tátových rodičů. I oni ještě spí, takže ranní hygieně nikdo nebrání. Postupně všichni vstávají. Rodiče natěšení, ale i trochu otrávení. Taky nás čeká více než 1000 kilometrů během jednoho červencového dne. Se snídaní si raději sedám na balkón, aby je moje přítomnost více nerozrušovala. Později balím dvě krabice řízků, bez kterých by se žádná cesta neobešla, trochu chleba, okurky a další hromady jídla. Děda s babičkou vypadají, že jejich představy o Polsku zahrnují jeden obchod v okruhu 100 km, proto se nám snaží přibalit hromady a hromady potravin. Otázka ,,Bude vám to stačit?" zazní asi sedmkrát. Po páté hodině se konečně loučíme a ještě za tmy vyrážíme vstříc novým zážitkům. Sedáme do auta, couváme a se zvukem připomínajícím odírání plechu najíždíme na obrubník. Postavili ho tam teprve předevčírem, takže se musím táty jako řidiče trochu zastat. Teprve teď vyjíždíme z parkoviště. Navrhuji, jestli by nebylo lepší zastavit a zkontrolovat škody. Nápad je odmítnut. Stejně budeme těsně za městem brát benzín, kontrolu provedeme tam.

Najíždíme na hlavní ulici, nikde ani noha. Jen v zálivu stojí hlídka Pomáhat a chránit - kontrolují nějakou dodávku. Najíždíme na kruhový objezd, odbočujeme na Ostravu. Na vozovce se ale najednou objevuje příslušník a máváním nás naviguje ke kraji. Táta fouká, ukazuje všechny doklady, hovoří se starším z policistů. Mladší zatím kouká na naše vozidlo, pak prohodí pár slov se svým kolegou a chystá se pronést větu, na kterou budeme ještě dlouhou vzpomínat. ,,Pane řidiči, spravte si ten blatník." Rychlost tátova vystoupení z vozu by mohla s klidem konkurovat výměně pneumatik v automobilových závodech. Ozvalo se pár tupých ran = snaha o nasazení uvolněného nárazníku zpět na své místo. (Ano, opravdu to byl nárazník, ne zmiňovaný blatník.) Otíráme tátovi jeho špinavé ruce a odjíždíme na pumpu, která je asi 150 metrů před námi. To nám to pěkně začíná...

Den první, později ráno

Cesty jsou příjemně prázdné, k Ostravě dojíždíme bez problému. Sjíždíme na Bohumín, míříme na hraniční přechod Bohumín - Chalupki. V Krakově je zrovna na návštěvě papež, doufáme, že na hranicích nebude fronta a hlavně kontroly. Vyjíždíme z ČR, ani jsme si toho nevšimli. Vjíždíme do Polska, pozorujeme změny v cedulích, vše ostatní je k nerozeznání. Stále nám hraje české rádio.
Objevuje se zúžení do jednoho pruhu, rychlost se postupně omezuje na 80, 60, dokonce na 20 kilometrů za hodinu. Projíždíme kolem řady vojenských a policejních stanů, několika dodávek, několika chlapíků se samopaly a velitele, který se upřeně dívá do dalekohledu. Už je po sedmé a začínáme potřebovat na toaletu. Zastavujeme na prvním MOPu (Miejsce obsługi podróżnych), tedy na takovém větším odpočívadle s toaletami, automaty na občerstvení a obrovskou mapou. Všude čisto, mýdla i toaletního papíru dost, dokonce bezplatná sprcha a krásné posezení venku. Poprvé svačíme, tentokrát jen jablko a pár sušenek.
Podle navigace pokračujeme po dálnici, ani za kvalitu povrchu se Poláci nemusí stydět. A to je většina prozatím bezplatná. Objíždíme letiště v Katovicích, dálnice končí a sjíždíme na rušnou silnici. (Poláci mají obrovskou výhodu v tom, že většina dálnic a rychlostek je nově postavená, tudíž limity jsou o 10 km/h vyšší.)

Den první, dopoledne a odpoledne

Opět sjíždíme na menší silnici, tentokrát jen dvouproudovou, se semafory na každých 300 metrech. Raději bych přeskočil část, kdy hodinu a půl jedeme asi 70, a posunul se až k městu Piotrków Trybunalski, kde se opět objevuje neplacená dálnice, která pokračuje prakticky až do Gdańsku. Tzv. Autostrada Bursztynowa (český by se dala přeložit jako Jantarová dálnice) je nejfrekventovanější komunikace v Polsku, zvlášť v období prázdnin. A my, blbci, jsme si ji samozřejmě vybrali jako nejdůležitější spoj naší cesty. A všichni Poláci o tom určitě věděli, takže se vypravili na cestu taky. Provoz houstne, čistota odpočívadel se postupně horší od jihu k severu. Objíždíme Łódź, několik desítek minut stojíme v jednotlivých zácpách, kolem vidíme pár přehřátých aut. Před Toruní se zasekáváme úplně, několik kilometrů před námi je mýtná brána. Kocháme se pohledem na Wisłu. Svačím. Drobím.

Den první, odpoledne

Den se pomalu přehoupnul do druhé poloviny a my vjíždíme do mýtné brány. Konečně. Bereme lístek a co nejrychleji mizíme. Raději už bereme benzín, zajíždíme k pumpě a stavíme se do fronty. U každého stojanu je asi 6 aut, jde to pomalu. Poláci si kupují kafe, pořvávají na sebe a zdržují, ale my to bereme s humorem. Kde jinde bych si poslechl to slovo s W, které mají tak rádi.
Před Gdańskem se to zase ucpává, tentokrát se platí. Cíl je už vzdálený jen necelých 100 kilometrů, ale začíná nejhorší úsek. A začíná taky pršet.