Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

10.Kapitola (!OPRAVENO!)

Rozhodla jsem, že přeskočím ty nudné dny, kdy byl trénink nebo něco jiného a začneme rovnou u další výpravy. Kdyby vás to zajímalo, ještě žiji a to rameno bylo jediné, co se stalo. Jsem na výpravě celkem v použitelném stavu. Jediné, co se změnilo, že jsem si našla kamarádku. Jmenuje se Jenifer. Ukázalo se, že je stejně praštěná jako já. Sice jsme byly ve stejné části formace, ale opět jsem musela být po vedením Leviho. Jenifer byla podle plánku jakoby nalevo od nás na kraji. Já vím, vysvětluji to blbě, ale do dnes jsem se nenaučila pořádně číst v tom zatraceném rozpise. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem s ním pořádně nemluvila od té doby, co mi pomalu zlomil ruku. (čti: vykloubil rameno).

Jeli jsme opět troskami města, ještě jsme nebyli rozmístěni na naší formaci. Na můj vkus tu byl moc velký klid. Takový ten pocit, klid před bouří. Koukla jsem se na Jenifer, která byla kousek ode mě. Hrál jí na obličeji odhodlaný úsměv. Svůj pocit jsem zakopala někam do útrob mozku. A právě včas.

„Osmimetrový kousek napravo!" zakřičela Hanji.

„Tak slečinky, jdeme si zašpinit ručičky." Levi mi dal pokyn, na obličeji se mi rozlil úšklebek. Občas spolu i vycházíme, když je to nutné. Vyskočila jsem ze sedla a okamžitě se zahákla lanky o nejbližší barák a postupně se tak dostala k mému cíli. Nevšímal si mě, tudíž nebyl abnormální, což bylo také dobře, jinak bych měla problém. Další pohyb lanek už byl mířen na titána, přesněji na jeho paty. S lehkým sklouznutím o dlažebním kostky jsem mu přesekla achillovky. Jeden ze způsobů, jak ho na chvilku vyřadit z pohybu. Plynem jsem vyskočila do vzduchu a lanky si přitáhla k týlu, jenž jsem okamžitě přesekla.

„Vejtaho!" protočila na mě oči Jenifer, ale nakonec se jí rozlil po obličeji pobavený úšklebek.

„No, co co co! Někdo tu musí být ten úžasně dokonalý." Vrátila jsem jí to.

„A to jste jistě vy, že? Vaše Veličenstvo." Nedala se Jenifer

„Dost, vy dvě!" s chladným obličejem to utnul Levi, jakmile se otočil ukázala jsem na jeho záda prostředníček. Jenifer měla co dělat, aby udržela svůj smích.

Ráda bych řekla, že jsme se už slovně nepošťuchovaly a že jsem pro jednou poslechla svého nadřízeného, ale bohužel. Naše vtípky se táhly až do doby, kdy jsme vyjeli z města a museli se rozdělit do formace. Hned se vřelá nálada vypařila někam jinam. No s Levim se nemůžou dělat moc vtípky. Jsou dvě možnosti, jak by reagoval. Buď by mě hodil titánovi, nebo by se zasmál. Nevím, která věc je pravděpodobnější. Ale ta druhá možnost je spíše nepravděpodobná.

Vlastně jsem vás neseznámila s mým úkolem na tuhle výpravu. Přišlo mi to strašně průhledný s nemohlo to vyjít. Ale to až potom. Znovu jsem měla předvést svoje herecké umění. Měla jsem sehrát vězně, jak ironické, který utekl vojákům a náhodou se zatoulal na titánské území a náhodou se u nich objevila. Už chápete mou nejistotu? Jakmile jsme dorazili na místo, byla mi „odcizena" výzbroj, unifoma. No vlastně všechno, co by nějak ukazovalo moji příslušnost. Obličej jsem si zašpinila hlínou, rozcuchala si vlasy. Z boty jsem vytáhla mojí dýku, se kterou jsem si udělala dlouhý krvavý šrám přes rameno. Nařízla jsem si kůži nad obočím.

„Jak vypadám?" ušklíbnu se a dýku hodím Levimu.

„Hrozně, jako obvykle." Odvětil mi a dýku lehce zachytil, ale zastrčil mi ji zpět do boty.

„Zvládneš to?" zeptal se dívčí hlas. Překvapeně jsem se ohlédla.

„Co ty tu děláš, však jsi měla být naprosto jinde." Obejmula jsem ji.

„Tajně na poslední chvíli přeřazena." Odvětila mi.

„Nemáme čas a máme práci, takže se cukrujte někdy později." Upřeně na nás koukal malý kazič zábavy. „Jenifer, hlídej a hlas jakýkoli problémy." Pak se otočil na mě. „Ty jdi a zkus přežít, nezapomeň na naše heslo. Doufám, že si ho pamatuješ."