Za desatero městy leží zámek podivný, myslíte si, že v něm snad žijí šlechtické rodiny? Ve skutečnosti tomu tak není, obývá ho jen jeden obyvatel a ten jak časem, tak fyzickou námahou nelení...
Cink, cink, řinčí okovy ze stříbra tepané, končetiny oběti jsou jimi na zeď vázané.
Na osobu ve sklepení dopadá oslepující záře, ozařujíc jí tváře, dalo by se říci, že nad hlavou třpytí se jí svatozáře.
Jen ticho, ani zpěv ptáků nenese se skrz tlusté zdivo až sem, zdivo je poznamenané mnou přítomností více a více každým dalším dnem.
Proč? Co já tak špatného udělal, že jsem si na takovýto trest zadělal?
Proč jsem tu tak dlouhý čas? Kdy zas budu moci smět spatřit světlo svého světa zas?
Proč necítím své svědomí? A já hlupák myslel, že mě nezlomí...
Proč jen lituji sám sebe? Zprotivil jsem se snad bohu a nepřijdu do nebe?
A už je to tu zas, našeho pana dokonalého přepad opět třas.
On moc dobře ví, co já slyšeti chci, jakmile mu to však došlo, nadobro ztich.
Jen ticho, ticho, a nic více, lásko má jak dlouho ještě hodláš stát nezlomen a přát si mě vidět pod zemí tlíce?
Klap, klap, už po schodech jdouce, mé srdce buší, buší tak hlasitě až mi to uši rvouce.
Oh, lásko má kde teď jsi? Doufám, žes neskončila jako já... pošpiněn a zbaven cti.
Já tenkrát zachránil všechny, tak kdo teď zachrání mě? Nikdo? To už pro mě jen bouřka hřmě?
Oh, bože na nebi, stůj při mně i dnes, naděje má poslední, vylez, kdes?
Už zas bohy prosí o milost mnou samou, copak nevidíš, jak oči tvé lidi klamou?
Klamou, klamou, to jest pravda, ty přeci nic nevíš, vždyť tě znám jen jako obyčejného vraha!
Tch, Nač vlastně jsou ti oči? Vždyť ti jen zkreslují svět, abys viděl skrz lež, musíš je v nevinné krvi smočit.
A tak plač, plač pro oči své, protože ty nikdy nebudou vidět to co ty mé.
Já hloupé přání to měl - již nikdy jí nevidět, ona mi ho sama splnila, to jí mám ty její závidět?
Když tu náhle já byl temnotou zaslepen, ucítil jsem na svém těle cizí paže, nepustili mě, jako bych byl jimi oblepen.
Nač žít v jejím zajetí? Už nikdy nespatřím světlo božské, za to může to její prokletí!
Její paže obtáčí se stále více, více kolem mého těla, její dávná slova mi až doteď v uších zněla:
„Běž, běž, kam jen chceš, avšak světlo slunce již nikdy na svém těle nesneseš!
Nepocítíš to sice hned, avšak ty se vrátíš prosíc o milost, abych tě zbavila z žil o onen jed!"
Hlupáček můj malý, copak se snad nepoučil ze strachu lidí, co se mě už tehdy báli?
Chudáček, zanevřel pak na mě samou, chlapče můj, ženy tě vždy oklamou.
A tak třes se přede mnou, tak co, pověz, zda pověsti o mně lžou?
