Dívka Mafie

Kapitola 7 - Dvě strany mince

Pohled vypravěče

Každé ráno, každého dne rodina Bonerti vyráží do všech možných koutů města kontrolovat svoje nemovitosti a lidi, kteří se o ně starají. I Denise jezdí, tedy většinou jen pro to, aby si vyčistila hlavu a dnešek není vyjimkou. Očima kterýma sleduje okolní dění se míhají myšlenky a v jejich odlesku jsou vidět kapky deště, stékající po okně mafiánského vozu. Okolní zvuky a ani hlas Castela nevnímá. Jako kdyby měla obrovskou bublinu okolo sebe a tam byla sama se sebou. Kdo ví, co se jí v hlavě míhá. V tom se probere z jejího tranzu „Už jste něco dostali z toho rusa?" Ptá se v jedoucím voze Castela, míříc do jejich sídla."Je jak hrob, ale ozvalo se Ruvargo." „A to tě mám prosit, aby si mi sdělil informace?" „To ne. Omlouvám se. Chtějí toho rusa a jsou ochotni nabídnout velkou finanční částku." „A co ta holka?" „O té nebyla zmínka." Po této větě Denise mlčí. Odpověď potvrdila jen včerejší Shelinina slova. Vasil obětuje všechny pro peníze. „Takže? Tvoje rozkazy?" Castelo znovu vchází do ticha. „Pokud nám nedají člověka, který zabil Franca, rus i ta holka zůstanou." dívka odvětí. Zanedlouho auto zastavuje u sídla a všichni vystupují. Poté se někam rozprchnou, ale Castelo jde stále s Denise. „Castelo, můžeš jít. Teď už tě nebudu potřebovat." „Dobrá, když budeš chtít, víš kde mě najdeš." Mafiánka se vzdaluje tomuto muži a kroky se pomalu dostává do „Tauru", tedy místa, kde vězní oba dva členy Ruvargo. Prochází chodbou a zastavuje se u dveří, kde se nachází Shale, jako kdyby váhala, ale přesto otvírá ty velké kovové dveře.

Pohled Shale

Znovu v té hnusné díře. Ohh... ano, koukám na to zaprášený okno, ze kterého tentokrát kape voda. Během dneška, jsem se snažila spočítat kolik spadlo kapek, z díry vedle něj. Na chvíli to zabavilo, ale po přibližně čtyřech tisících čtyři sta osmdesáti jsem to vzdala. Momentálně se snažím zhypnotizovat pavouka, který si prostě leží na svojí pavučině a nic nedělá. Asi hrajeme hru, kdo se pohne dřív a zatím vede, jelikož nemusí mrkat. Skřípání dveří mě, ale vyruší. Je to.. Denise. Zvedám svoje tělo okamžitě z postele a natáčím se přímo na ni. Nejdřív by se nebavila s člověkem mého postavení a teď tu stojí sama, bez goril a její obličej znovu oplývá výrazem skály. Ani se nepohne. „Něco jsme snad včera neprobrali?" Začínám rozhovor a upravuji si košili. Chvíli stojí jako opařená, jako by nevěděla co tu dělá. „Mohu se posadit?" poukáže z nenadání na židli u stolu. Na chvíli se zarazím. Stále mi totiž nedochází, proč se chová tak strojeně a ne jako ostatní, kteří si prostě dělají co chtějí, kdežto ona? Ani mi netyká. „Do toho." Povím do ticha. Popochází tedy k židli, kterou odsunuje od stolu a sedá si na ni, za cenu zvuku skřípání. Poté začíná mluvit. „Jak by jsme podle vás jinak mohli uchránit rodinu? Myslíte si, že když někdo zabije „donovu" krev, může jen tak jít? Kdybychom nedělali to co děláme, nikdy by jsme nebyli tam, kde jsme. Někdy se neobejdeme bez obětí, tak to prostě je." Zamyšleně jí pohlédnu do očí „Nemyslim si, že by ti to nějak vadilo." „Oběti?" „Ano." „Oběti naší rodiny? Ano, zamrzí. Vždy se však najdou tací, kteří je nahradí." „A co Franco? Ten není nahraditelný, že je okolo jeho smrti takový rozruch." Trochu se zdráhá a přes její obličej při vyslovení mafiánova jména, přelétne vztek, ale ve vteřině mluví „Je rozdíl mezi krví přijmutých a pravé pokrevní linie Bonerti, to je vám jistě nad míru jasné, slečno." odpoví a ihned mění téma. „Co jste dělala u rodiny Ruvargo?" Zvažuju možnost, že bych si ještě do ní rýpla, protože mě zajímá, co k čemu vede, ale raději to nechávám být. „Jsem, jak už víš, překupnice. Drogy, zbraně, elektronika a jiný. Dokážu sehnat cokoli, kdekoli." „Pokud vím, v Ruvargo ženy nejsou, nebo aspoň ne na takových postech." Oddechnu si „Hele, ještě tak před třema tejdnama jsem si běhala parkem. Měla jsem spoustu peněz, lidí, který odemě s radostí cokoli kupovali. Jednoho dne mě hodili do auta a odvezli do Ruvargo. Nevím, proč mě nenechali běhat dál po ulicích a museli mi na čelo „vypálit" cejch jejich rodiny. Netuším, proč dělají věci, které dělají. Já je kurva neznám, nevim, co se tomu ruskýmu cvokovi honí hlavou!" naštvaně se zvedám ze židle, shazuju ji na zem a otáčím se k dívce zády. „Nemůže to být horší." potichu pokračuji. „Pokud mi něco chcete říci, otočte se ke mně čelem. Nebo snad pohrdáte mou osobou?" Mírně zvýšeným hlasem poví. Otáčím se a hledím zaskočeně na ni „To bych si nedovolila." mhouřím oči a přidávám špetku ironie. Pohrdavě se usměje „Jsme myšlenkově svobodní lidé, můžeme mít vlastní názory. Tak je neskrývejte pod ironií." „A ty mě znovu okřikneš?" „Já jen nejsem zvyklá na takovéto chování." „Jsem první kdo tvému „já" odporuje?" Asi musí být na žebříčku mafiánů na velkém postu. Že by milenka někoho vlivnýho? Nedivím se tvářičku na to má a její vystupování, tomu i dost naznačuje. „Jistě, že nejste úplně první, kdo mi odporuje, avšak vítězíte na žebříčku lidí, kteří za to skončili zatím bezúhoně." „A kolik, je na tom žebříčku lidí." „Jen vy." Usměje se a nevěřícně hýbne hlavou ze strany na stranu, jako kdyby by si uvědomovala, že to co pro mě dělá, je opravdu něco neuvěřitelného v jejím „světě" a sama by se tomu divila. Samozřejmě jí nečtu myšlenky, ale tak to opravdu vypadá. „Prásk!" Padne obrovská rána ohlušujícího hromu, přicházející bouřky. Hluk se tady velmi rozléhá. Denise ihned skočí od stolu a vytahuje zbraň. Nikam s ní nemíří, jako by si ihned uvědomila co to bylo, ale já už automaticky zvedám ruce. „Hej, hej hej... v klidu. Je to bouřka, nemám zbraň." Ona pomalu schovává zpátky onu smrtící věc a krotí svůj zrychlený dech. „Už jednou jste mě ohrozila, nemůžete se mi divit." Koukám se na ni a v hlavě mi probíhá jen jedna věta... Chlavnokrevná mafiánka se bojí bouřky. „Ten šrám na krku sis udělala sama. Já bych ti neublížila. Nejsem totiž ta, co chodí přes mrtvoly." Zlehka jde ke mně blíže, jako by chtěla zdůraznit co poví a jemným hlasem, pod záštitkou náznaku údivu poví „Chcete mi naznačit, že kdyby jste měla svobodu na dosah ruky a mě v cestě, nezabila by jste mě? Tomu nevěřím, snad jen blázen by zahodil svobodu i za cenu smrti." Pohrdavě se usměje. Můj obličej rázem nasadí pohled, který naprosto vystihuje pocit z její věty a to je zhnusení, při pomyšlení na další smrt. „Měla jsi pravdu, nejsme si podobné. Já bych totiž nedokázala zabít člověka, díky kterému ještě teď dejchám." Couvne o malý krok, jako kdyby se zděsila této věty, ale já opětuji krok k ní „Nebo se snad pletu? Podle tvého chování máš na lidi kolem velkej vliv. To díky tobě jsem ještě naživu, nebo ne?" Čím víc se k ní přibližuji, tím víc je na ni vidět nepohoda v této situaci. Oči jí hledí do těch mých a snaží se držet vážnost, ale jako by se nervozita snažila prodrat přes zeleň travnatých plání jejích očí. „Nemýlíte se." Vypustí potichu však zřetelně z úst. „Tak se tě znovu ptám. Proč si mě nechala naživu." „Dostala jste odpověď." Podezřívavě se usměji a povím „Dobře a ty jsi dostala odpovědi ohledně Ruvarga, tak jestli je to pro dnešek vše, nemusíš se tentokrát ptát a můžeš rovnou odejít." Ustupuji od ní stranou. „Ve vašem zájmu by bylo lepší mluvit." „V mém zájmu?" „Bez mé osoby nemáte šanci." „Mýlíš se, nemám šanci ani s tebou, to víme obě." Znovu se pousměje, jako kdyby měla miliardu myšlenek v hlavě a každá by se chtěla dostat ven, ale přes její kamenná ústa se žádná z nich neproplíží. Znovu tedy rozptýlím ticho „Já nejsem ten typ člověka, který ti bude lézt do zadku, nebo udělá všechno pro to, abych se dostala pryč z tohoto pekla. Mám mnoho vlastností, ale tahle mou osobu nezdobí. A mimochodem, Vasil je velký hráč, ale nejsem si jistá, že by na něj zapůsobilo, že si mu vzala zrovna mě a Afanasiho. Není jako ty. Vím, že ti jistě nestačí dostat chlapa, který zabil Franca, protože ať už chceš jakkoliv i já jsem poznala, že váš největší cíl je samotný Vasil. I on to jistě ví, proto se neukáže. Raději nechá zabít Afanasiho než sebe, je prostě sobec. Chce moc, tak mu jí nabídněte." Dívka zamyšleně hledí do mých očí a je vidět, jak poslouchá každé mé slovo. „Snažíte se mi naznačit, že náš „Don" má nastavovat krk? Nemyslíte, že by to v jeho pozici bylo nemístné?" Tázavě na mne hledí, ale je mi jasné, že odpověď je jí, tak jako mě, jasná. „Myslí, že váš Don to ví. Sem si tím jistá, když vaši rodinu vede takhle, ale asi je mnoho věcí, co by díky tomu ztratil, takže ho v podstatě chápu." Zvedá se ze židle a zasunuje jí zpátky ke stolu „Víte slečno, máte pravdu. Ztratil by toho jistě spoustu, ale největší ztráta by pro něj byla, kdyby někde zůstal znovu jeho člověk. Možná má mnoho záporů, ale jedno by se mu mělo nechat a toť je myšlenka, že i když jakkoliv touží po Vasilově smrti, tak by se neodvážil vystrčit sám hlavu, protože by ohrozil jak sebe, tak i jeho rodinu. To pro své sobectví neobětuje." „Znovu mě přesvědčuješ, že váš Don je dobrý?" Pohrdavě se usměji. „Nepřesvědčuji vás o ničem, jen byste si měla uvědomit, že každá mince má rub i líc. Jedna strana bez té druhé neexistuje, ačkoli bychom si někdy přáli opak. Děkuji za přínosný rozhovor." „Samozřejmě." Odchází.