„Grace!" Ozvalo se zpoza poloprůhledných dveří kanceláře. Nechtělo se mi dovnitř. Ten patolízal opět bude chtít něco nedůležitého, jen aby si se mnou vyměnil pár slov. Z otráveného výrazu jsem raději přešla na ten klidný se zájmem v očích. Vstoupila jsem dovnitř.
„Pane Robinsone?" Seděl ke mně otočený zády ve velké kožené židli s mírně zakloněným opěradlem. Chvíli si něco mumlal pod vousy, než se otočil.„Grace, něco bych od vás potřeboval." Naše pohledy se střetly jen na malý moment. Nervózně se podrbal na temeni, jako to dělával vždy, když se mnou mluvil.„Co pro vás mohu udělat, pane Robinsone?" S chladným klidem jsem se bez dovolení usadila na volnou židli po pravé straně jeho pracovního stolu.„Nežádám mnoho, ale přeci jen by tu něco bylo." Snažil se mě napínat, což se mu ovšem nikdy nepodařilo, proto raději přešel rovnou k věci.„Jedná se o půjčku paní Radlyové." Tato stará žena byla v posledních silách a měla příliš malý důchod. Bohužel její děti ji nepodporovaly a ona propadla dluhům.„Obávám se, že uplynula již dostatečně dlouhá doba ode dne, co jsme jí poslali varování. Déle už čekat nemůžeme." Bylo mi té staré ženy upřímně líto. Pouze jsem přikývla, uhladila si spodní lem sukně a otočila se k odchodu.
„Grace!"
„Ano pane?"
„Neměla byste dnes večer čas? Rád bych vás pozval na večeři." Musela jsem se držet, abych neprotočila oči v sloup.
„Omlouvám se, pane Robinsone, ale dnes mám přednášku." Neměla jsem zájem, aby mě někdo takový, jako byl můj odpudivě vzhlížející a věčně nenasytný šéf, okrádal o čas. On pouze stroze přikývl a dále neřekl ani slovo. Vyšla jsem z kanceláře a zamířila do svého pracovního oddělení. Vyhledat desky paní Radlyové nebyl žádný těžký úkol, jelikož se prohlížely častěji, než by si kdo mohl přát.
Den plynul vcelku rychle, až konečně nastal čas jít domů. Posbírala jsem si ze stolku věci a do ruky popadla bundu. Venku byla tma a silně pršelo. Než jsem stačila v kabelce najít svůj deštník, přiklusal ke mně pan Robinson a až příliš ochotně se postavil vedle mě se svým vlastním. Neměla jsem náladu mu nějakým způsobem odporovat, a tak jsem se nechala doprovodit ke svému autu, které bylo zaparkované o dva bloky dál. Stále povídal o důležitosti vztahů mezi kolegy, a hlavně mezi nadřízenými a podřízenými. Sotva jsem jeho slova vnímala, když řekl něco, u čeho jsem automaticky zpozornila.
„Samozřejmě není dobré uzavírat příliš blízké vztahy, může to narušovat pohodlné prostředí ostatních pracovníků, ale výjimka by se možná dala udělat, co myslíte, slečno Grace?"
Mírně se ke mně pootočil a nadzvedl obočí. Nenechala jsem se zaskočit a možná až příliš prudce zareagovala.
„To jistě máte pravdu, ale raději bych zůstala u kolegiálních vztahů. Nemáme přeci zájem o problémy, co myslíte, pane Robinsone?"
Ironický podtón v mém hlasu nebyl přeslechnutelný, načež se pan Robinson mírně zamračil.
„Samozřejmě." Otřel si dlaň o kalhoty. Byl ze mě nervózní.
Došli jsme až k mé černé audi, kde nastal čas vysvobození.
„Hezký zbytek dne, nashledanou." Otočila jsem se a zpod deštníku spěšně vykročila k autu, když mě ten dotěrný chlap chytil za loket.
„Přemýšlejte o tom, Grace. Budu čekat."
„Obávám se, že není o čem. Já zájem nemám." Vymanila jsem se z jeho sevření.
„Rozmyslete to dobře." Bez dalšího slova vyrazil cestou zpět.
Chvíli můj pohled propaloval jeho záda, než zmizel z dohledu. Nasedla jsem do auta s mírně mokrými vlasy, které jsem si lehce uhladila. Nastartovala jsem a vydala se na cestu.
