Em

Kapitola první

Sleduju v pološeru jeho siluetu. Elastické tričko mu sklouzává po holé lebce, rychle skrývá rozsáhlé tetování a vzápětí lemuje jeho dokonale tvarované tělo. Usměju se při vzpomínce na to, jak před pár hodinami v tomhle svršku seděl naproti mně v prosvětlené pizzerii, důkladně odkrajoval okraje své pizzy (nikdy nejí okraje) a něco mi vyprávěl, ale já nespouštěla oči z jeho vypracované hrudi a bicepsů. Jednou mi prozradil, že obvod jeho paže je 42 cm. Přišlo mi to tak příhodné. Však i podle Douglase Adamse je toto číslo odpovědí na základní otázku života.

„Em, nechoď ještě. PROSÍM," ani nevím, jak to ze mě najednou vypadlo.

Em, do té doby zaujatě koukajíc do tmy venku přes polotevřené bronzové žaluzie, se na na mě nechápavě otočí:" A co jako řeknu Es?"

„Já nevím...můžeš být přece třeba u kamaráda přes noc. Zůstaň tu. Nechoď," proč proboha zní můj hlas tak zoufale?

„Nat, já nevím," zapochybuje a já se cítím ještě víc nahá, než mohu vůbec ve své nahosti být.

„Říkal jsi přece, že by to někdy šlo," útočím na jeho mužskou ješitnost, vím, že by nerad přiznal, že něco nemůže.

„Jo, ale ne dnes, Nat, to prostě nejde. Víš, to bych musel vědět dopředu, né takhle, to by bylo prostě podezřelý."

Vyčte zklamání z mých očích a gesta, kterým k sobě opatrně sunu přikrývku ve snaze se zahalit.

„Víš co, Nat, zůstanu tu s tebou, dokud neusnes, až zabereš, odejdu, ani si toho nevšimneš, dobře?"

Evidentně se mu mě zželelo, ale mně tohle stačí. Nikdo přece netvrdil, že ho chci jenom pro sebe. To ne. Nejsem přece jako ONA. Já od něj nic nečekám, to tedy ne. O nic nejde, ráda ho zase předám zpátky Es, chci být jen chvíli šťastná. Zasloužím si to, copak je na tom něco špatného?

Možná totiž, že když přesvědčíte samy sebe o lži, stává se z ní poté pravda.

A tak, jako malé dítě, snažím se uchopit neuchopitelné, zhasínám malou zlatou Ikea lampičku, otáčím se na pravý bok (jinak prostě neusnu) a cítím, jak mě jeho velká ruce obmotává jako anakonda.

Mám pocit, že je to jen malá chvíle, co jsem usnula polopřidušená v jeho silném objetí, když se do tmy noci rozeřve nepříjemný zvuk jeho budíku v jeho novém zlatém nakouslém jablíčku. Jde vidět, že moc často ho nepoužívá, jinak by si nastavil nějakou příjemnější melodii. Zatímco já teprve ztěžka rozlepuju oči, Em už si už svítí displayem do obličeje na druhém konci obýváku. Chytře narušitele nastražil daleko od nás, aby jej donutil vstát. Cestou nejspíš zakopl omylem o psa, protože ten naštvaně zabručel a odpochodoval do kuchyně, kde jsem slyšela, jak zuřivě ťapká sem tam po vyhřívaných dlaždicích. Em má svraštělé čelo obavami, spěšně do mobilu něco ťuká, věnuje mi velmi letmý polibek a velmi zbytečně avizuje svůj odchod: „Jdu."

„Jdi," uznávám souhlasně a kynu mu na pozdrav. Pak už jen slyším vrzání dřevěných schodů, spěšné bouchnutí dveří a burácení výkonného motoru jeho dvojmístného Mercedesu. Tahle auta mi přišla vždycky hrozně sobecká.

Psa přivolám zase k sobě, přikrývku přitáhnu až k bradě a snažím se vystřihnout posledních pět minut ze své paměti. Bezděky si levou ruku obmotám kolem těla a představuju si, že nikdy neodešel a jeho čtyřicetdvojka mě stále příjemně drtí hruď.