Bílá víla a Loutkař

Kapitola 5 - Výhody

Od našeho setkání s Hermannem už uběhly dva týdny. Eric si při tom uvědomil, jak slabá a bohužel bezbranná momentálně jsem, takže se rozhodl, že do mě dostane alespoň základy obrany. Cvičil mě v boji s dýkami a já konečně využila mrštnost, kterou jsem si vybudovala v kleci. 

Před několika dny se vrátil z blízké vesnice, kde byl pro zásoby a něco mi přinesl. Vlastně to byly dvě věci. Jeden pár šedých lehounkých rukavic a dvě odlehčené dýky s vyrytými rukojeti. Rytiny zobrazovali proplétající se úponky rostlin s dvěma květy. Jejich středy byly z materiálu, který připomínal čiré sklo. Netušila jsem, co tyhle dýky dovedou a ani Eric si tím nebyl úplně jistý.

„Máš lepší výsledky, než jsem očekával. Takže jsem v jednom nelegálním kovářství sehnal tohle – prokleté dýky." Netušila jsem, co tím myslí. Když je nedávno přinesl, tak řekl, že je mám proto, že on ty svoje taky potřebuje. A teď naznačoval, že ty dýky mají nějaké zvláštní schopnosti.

S pochybami jsem se ušklíbla a vzala si je. Přesně mi padly do rukou a toužila jsem je vyzkoušet. Eric držel v ruce i svoje dýky, takže mi nic nebránilo na něj cvičně zaútočit. Jako by to čekal. Bleskově vykryl můj sek a zápas ukončil téměř ihned. Nemohla jsem se mu zatím rovnat.

„Zkus se těmi dýkami dotknout něčeho živého. Kromě mě," řekl mi se zatajeným dechem Eric. Naklonila jsem zmateně hlavu na stranu, ale poslechla jsem ho a špičkou jedné z dýk jsem se dotkla malého keříku kousek od nás. Větvička, které jsem se dýkou dotkla, seschla a zničená klesla dolů.

Došlo mi to – tyhle dýky přenášely moje smrtící schopnosti.

„Aspoň, že dodržel ten chlápek slovo. Vážně jsou smrtící," ušklíbl se Eric a vzal mě kolem ramen. Byla jsem trochu vyděšená a on to viděl.

„S tímhle ty lidi zabiju!" vyjekla jsem a můj společník zavrtěl hlavou.

„Lidé, kteří tě chtějí zlikvidovat, už jsou v hloubi srdce dávno mrtví," zašeptal a z rukou mi opatrně sebral dýky. Nechala jsem ho, aby ty dvě prokleté zbraně schoval do kožených pouzder a vložil mi je do vaku.

„Tak jo, Lio. Už se umíš trochu bránit a my musíme pokračovat dál. Srdce Vallionu čeká!" zavelel po chvíli Eric a přehodil si vak přes rameno. Já jsem si vzala ten svůj a doběhla jsem Loutkaře, který už vyrazil.

Cestou mi popisoval, kudy teď půjdeme. Plánoval, že se zastavíme v malé, hodně neznámé vesničce María, kde bychom si mohly zase jednou dovolit přepych v podobě hostince. Z peněz, které Eric odcizil našim nepřátelům v bezvědomí, nám ještě alespoň polovina zbývala.

Do zmiňované vesnice jsem se těšila. Ostatně jsem byla zvyklá na měkkou postel v kleci. Moc ráda jsem to sice vyměnila za tenhle výlet s Ericem, ale mému tělu to pohodlí trochu chybělo. A Eric tvrdil, že nám tam nehrozí žádné nebezpečí, takže jsem se těšila dvojnásobně.

Ale ještě jsme před sebou měli velký kus cesty.

Noc byla jasná. Taková ta noc, kdy krásně vidět hvězdy, jak se třpytí na saténově modrém podkladu. Zkrátka ten typ noci, který miluju.

„Ericu! Je tma a já hrozně zakopávám o kořeny! Nemohli bychom se už utábořit," postěžovala jsem si a málem se přerazila o jeden kořen. Měsíc sic svítil, ale nestačilo to. Navíc jsem byla vážně unavená.

„Počkej... Počkej... Tady!" usmál se Eric, když jsme spatřili plácek, který nezakrývaly stromy, a ve středu byla tmavá prohlubeň. Obešla jsem Erica a šla to prozkoumat zblízka. Na prohlubni nebylo nic zvláštního. Ale co tu dělala?