Sladký internátní život

Část 70

Karina

Martin sice o víkendech pracuje na úpravách jeho nového bydlení, ale přesto se spolu i tam intenzivně vídáme. Dnes jsme se šli projít i po okolí jeho nového sídla.

„Tak jak to u vás vypadá?" zeptala jsem se ho.

„V pohodě. Začínáme se stěhovat. Nemyslíš, že jsem se k nim nějak vetřel?" zeptal se.

„Ale ne, vždyť k nim patříš."

„To není úplně pravda. Byl jsem minulost. A najednou jsem se objevil a cpu se jim do rodiny, víš."

„O tom si promluv s nima."

„Jo, pravda. Když jsem to naznačil Tofovi, řekl, že je rád, že je se mnou. Ale stejně si tím vším nejsem jistej. Co třeba Denisa? Jen tak jsem se u ní doma najednou objevil. Úlet Tofova dávnýho vztahu."

„Jinak by ti snad prodali dům a odmítli by se stěhovat s tebou."

„Jo, taky pravda."

Hnědoočkovi se rozezněl mobil.

„Jé, promiň," vytáhl ho, „když se podíval na display, šíleně se zašklebil a hovor odmítl.

„Kdo to byl?"

„Matka," zamračil se.

Když to slovo matka, řekl s takovou nechutí, je jasné, že nejde o Denisu, které z legrace také občas řekne mami, ale o jeho pravou mámu.

„Aha, tak asi nevíš, co chtěla."

„To fakt ne. A je mi to naprosto jedno."

„Jo, chápu."

Telefon se ale opět rozezvučil.

„Co proboha otravuje zrovna teď?" rozčiluje se, ale přesto to tentokrát vzal. „Co?" Řekl trochu odměřeně, „nezavolala si jak je rok dlouhý," poznamenal, „jo, právě pracuju na utvoření pravýho domova. Normálního domova," dodal, „neboj, poradím si. Jo, čau," zavěsil.

„Co chtěla?"

„Ptala se na Karolínu. Na to jsem ji ani neodpověděl. Zajímalo ji, jestli mě ještě nevyhodili ze školy „a jestli prý mám kde bydlet. Že by mi jinak pomohla najít si nějakej barák. Řekl jsem, že už to dělat nemusí."

„Aha."

Martin

Víkend byl opravdu vyčerpávající. Stěhování, dohlížení na stavebníky a dokonce jsem už musel začít okřikovat malou Leonku s Laurou, protože se chlapům na stavbě pletly pod nohy.

V neděli večer jsem naložil Zitu a Karin do Adélky a odvezl nás do Boleslavi. V pondělí po škole jsem s Ivanem zašel na jedno do Idealu. Kamil se setrou v království balí své věci a budou se stěhovat.

„Ahoj," přisedla si k nám Michaela. Černá kočka, kterou Karin se Zitou nesnáší asi jako já Ledna.

Co tu proboha dělá? „nazdar," řekl jsem trochu odměřeně.

„Jak je?"

„Potřebuješ něco?" odpověděl jsem ji jinou otázkou.

„Proč jsi takovej?" poznala, že není vítána, „Karin ti určitě řekla, že mě nesnáší, že," dovtípila se, „nenapadlo tě, že každej rozpor má víc verzí?"

„Napadlo, věřím své přítelkyni. Ne sběratelce trofejí."

Zadržuje hněv. „Fajn, jak myslíš," zvedla se, „ale," svůj odchod si rázem rozmyslela a znovu se posadila, „nemysli si, ta holka ze sebe dělá zlatíčko, to ano. Ona je vždycky ta nevinná holčička."

„Vypadni," dnes na hloupé kecy opravdu nemám náladu.

„Nevím, proč mě tak nenávidíš. Proč jsem já vždycky ta zlá? Malý blondýnce to všichni žerete. Ale neboj se, ona ti za zadkem nebude stát tak dlouho. Jestli si myslíš, že Puť... Karin bude s prvním klukem, kterého v životě potká, tak to je pěkná blbost. Jistě i ona by to nepřiznala. Ale prvního vztahu se bude držet do té doby, než si pořádně neužije. Dřív nebo později zjistí, že to není ono a půjde za jiným."

„Všechny holky nejsou jako ty," podotkl zcela správně Ivan.

„Tak dobře, myslete si také, že jsem jen já ta slepice," konečně vstala a odchází.

„Můžeš mi říct, co tohle mělo bejt?" zeptal jsem se Ivana, když se vzdálila.

„Co já vím?"

„Tak jdeme," rozhodl jsem při pohledu na dopité pivo.

„Hm," Ivan s Kamilovým a Karolíniným odchodem také jistě nesouhlasí, proto je teď trochu zakřiknutý, ale já si stojím za svým.

Když jsme přišli znovu do království, v chodbě stojí tři tašky naplněné převážně Kamilovými věcmi. Víc v rukou nepoberou. Spousty věcí jistě nechají u mě.

„Tak díky," kouká na mě Kamil rozzuřeně, „že si mě vysvobodil z té díry odnaproti. Ale přemejšlej, jestli děláš dobře."

„Máme všechno potřebné pro přežití," vzala Karolína jedno zavazadlo, „já taky děkuju. Postavila jsem se tu na vlastní nohy."

„Já vím, on tě postavil na nohy, že," kývl jsem směrem, ke Kamilovi, který ze země sbírá další dvě tašky.

„Vlastně jo, je na tom něco špatného?"

„Ne, ten jeho spasitelský syndrom je neuvěřitelnej dar," každého, koho Kamil potká, musí dostat z nějaké rejže. A co se týká dívek, platí to dvojnásob.

Kamil položil batohy a naštvaně se na mě podíval. Očividně je dost vytočený.

„To bylo hnusný. Moc dobře víš, že to, co si řekl, je nespravedlivý."

Má pravdu, bylo to hnusné. Nebýt právě toho spasitelského syndromu, tak se ani já nevytáhnu z toho bahna, ve kterém jsem se kdysi koupal a ze kterého mi pomohl.

Kamil namířil svůj pohled k Ivanovi, který oči vrývá do země. Tato situace se nelíbí nikomu. Teď se Kamil zahleděl na Karolínu. Ta také vypadá dost rozzuřeně a v očích se jí lesknou slzy vzteku. Když jí takto zahlédl, znovu svýma zářivýma očičkama probodl mě. Rozešel se mým směrem.

„Snad se nechceš prát?" překvapuje mě.

Zastavil se přede mnou asi na půl metru a místo jakékoliv odpovědi se jen škodolibě usmál.

„Kamile nech ho, to nemáš zapotřebí," radí mu má sestra.

„Já vím," mračí se a nečekaně mi podtrhl nohy.

Padám k zemi. Když jsem se ho chtěl instinktivně přidržet, schytal jsem kolenem do břicha. „Jau," řekl jsem celkem klidně.

Shora na mě hledí. Rukou naznačil, ať se postavím.

„Kamile nech ho,"opakuje Karolína.     

---------------

Tak jste se dostali až k sedmdesáté části. Jste dobří. ;)

Myslíte, že se nakonec přestěhují nebo ne?

Příště si přečtete:

    Já tu trčím a v hlavě mi zní jednotlivé hlasy. Šílený řev mé hysterické matky, mého přitroublého bratra a celé rozhádanérodiny. Dokonce slyším i ten zvonivý, ale tak otravný hlásek těch dvou Putěk. Sice jsou společensky naprosto nemožné a žijí mimo dnešní a realitu, ale mají se lépe než já. Jsou totiž šťastné.