Sladký internátní život

Část 71

Vstal jsem. Kamil se znovu jen škodolibě usmál a opět zaútočil. Tentokrát jsem se mu normálně ubránil. Ale překvapil mě. Ve stresu se umí bít lépe, než ve škole. Nečekaně mi ubalil pár ran.

„Řekla jsem, ať ho necháš," kopla do něho vztekle Karolína, která se vedle nás objevila.

To Kamilovu soustředěnost ovlivnilo a letí díky jednomu z mých úderů k zemi.

„Ty vole jeden," stéle ho moje sestra okopává, „je to můj brácha," ach ta něžná květinka, „teď se podívala na mě, zalapala po dechu a pro změnu nohou uhodila mě, „a ty nešahej na mého kluka!" vykřikla a hystericky vyběhla z domu.

Pomohl jsem Kamilovi na nohy. Ten stále neprohodil ani slovo a bere si své tašky.

„Stůj ještě," zahrabal jsem v peněžence. „Dva, osm čtyři šest," hodil jsem po něm jednu z kreditních karet a řekl mu PIN kód, který si stejně nezapamatuje, takže mu ho pošlu SMSkou.

Bez přemýšlení po ní čapl. Ten kluk opravdu neví, kam jít. Použije ji do deseti minut.

Poborský si na stůl položil kávu a housku se salámem. „počkejte tu oakmžik. Za chvilku přijdu," omluvil se a jde někam zpátky.

Ve škole jsme si s Kamilem nepovídali. Kromě toho, že jsem mu minulou hodinu nadiktoval celou písemku. Popsal bych to asi tak. Jsme uražení jeden na druhého, ale stále přátelé. A já doufám, že pořád nejlepší přátelé.

„Fůj," zakřičel třídní, který se během malé chvilky vrátil, „co jste s tím udělali vy prasata?" v ruce drží nakousnutou housku.

„Co provedli?" zeptala se mě Aneta potichu.

„Strčili mu pod salám Chilli papričku," šeptl jí Kamil místo mě.

Třídní ho i přes šílený smích ostatních zaslechl. „vy prasata," vyběhl ze třídy. Asi si šel zchladit jazyk.

Zita

Dnešní školní den neprobíhá úplně hladce. Zpackala jsem už dva výkresy. Jeden budu dodělávat jako domácí úkol a z druhého jsem dostala čistou trojku. Škoda, takhle víkend nebude úplně volný.

Michaela

Doma jsem vydržela asi hodinu. Déle jsem to nedokázala. Zoufale jsem se vytratila hledat útočiště venku. Samozřejmě mě nenapadlo nic jiného, než zajít do baru. Když mě to tam omrzelo, zamířila jsem do jiného a pak ještě do jednoho. Prošla jsem tak tři nebo čtyři. V každém jsem se s někým zapovídala a snažila se zapomenout na ostatní problémy. Dva kluci odešli s mým telefonním číslem a třetímu jsem dala falešné. V jedenáct hodin mi zavřeli i tu poslední hospodu. Co se dá dělat? Zamířila jsem tedy domů. Už jsem držela klíč před zámkem, ale v tu chvíli jsem zevnitř zaslechla mámin jedovatý hlas. Řekla jsem si, že na to kašlu. Klidně strávím noc někde venku na autobusové zastávce, ale na to prokleté místo se nevrátím. Zamířila jsem tedy na jednu nonstop diskotéku. Kam jinam se schovat? Usadila jsem se u rohového stolu. Kde není takový hluk a je trochu mimo ostatní dění. Teď už rozhodně nemám náladu se s kýmkoliv bavit. Kolem hraje hlasitá hudba, bliká pouze pár barevných světel, ale jinak je tu tma. Nejvíce právě u mého stolu, který je odříznutý od těch vlnících se těl na parketu. Tudíž ani není vidět, že se mi z očí začínají valit slzy. A víc ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak jsou všichni okolo šťastní. Baví se, křičí, tančí a dovádějí. A já? Já tu trčím a v hlavě mi zní jednotlivé hlasy. Šílený řev mé hysterické matky, mého přitroublého bratra a celé rozhádané rodiny. Dokonce slyším i ten zvonivý, ale tak otravný hlásek těch dvou Putěk. Sice jsou společensky naprosto nemožné a žijí mimo dnešní a realitu, ale mají se lépe než já. Jsou totiž šťastné. Mají tu svoji praštěnou Elišku a Karin si dokonce dokázala nabalit největšího idola okolí. A hlavně mají rodinu, která je miluje. Dokonalé dcerunky jsou sen každé matky, který si ale ta moje nesplnila. Co také v dáli poslouchám, je Klářin křik. Své nejlepší kamarádky jsem si poštvala proti sobě. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vždyť ony mě měly rády. A já jim řekla, že jsou to nuly a to rozhodně nejsou. To já jsem ta nula. Ztratila jsem totiž dokonce i to, na čem jsem postavila část své existence. A to je mé sebevědomí. Je ze mě troska. Usrkla jsem ze skleničky bílého vína a vytahuji si z kabelky kapesníčky. Tiše si tu brečím a hledím do zářících reflektorů. Teď se nad tanečním parketem začaly snášet i duhové bublinky. Skupinka opilých holek je postupně se smíchem praská. U tyče se kroutí dva kluci a z legrace tam předvádí striptéry. Z posledních sil jsem se tomu pousmála. Jsou opravdu legrační.

„Ahoj," ozval se nade mnou mužský hlas.

Jen to ne. Opravdu už nemám náladu na nějakého slizouna loudícího sex, „co je?" Odpověděla jsem na pozdrav neslušně a odměřeně.

Asi se už na nic jiného, než na tuto odměřenost nezmůžu. Mám jen svůj smutek a zatrpklost. Škytla jsem v rámci pláče a zároveň i stoupajících promilí.

„Ty brečíš?" zeptal se a přisedl si.

„Snad vidíš, ne?" vyštěkla jsem a spustila další potok slz.

„Proč? Děje se něco?"

„Ne, jen to, že jsem k ničemu," když se někomu svěřím, třeba se mi alespoň trochu uleví.

On se usmál, „to jistě není pravda."

„Co ty víš. Znáš mě snad?"

„To ne," uznal.

„Tak vidíš, kdyby si mě znal, hned ode mě utečeš."

„Proč si to myslíš?"

„Protože jsem arogantní husa."

„Arogantní?" zatvářil se, jakoby mi nevěřil. „Arogantní je možná tak tamta," ukázal na zamračenou holku, která křičí na barmanku.

„Hm, ta možná taky. Alespoň v tom nejsem sama."

„Proč si to všechno myslíš?"

„Jen se se všemi hádám. S tebou teď taky. Jsem skoro jako moje matka."

„Ne, arogantní holka by mě přeci hned poslala do háje," usoudil „ať jsi jakákoliv, když si uvědomíš chybu, kterou si udělala, tak je to první krok k její nápravě."

„Mm," utřela jsem si slzy.

Možná, že má pravdu. Kdo řekl, že taková musím být nadosmrti? Nikdo, a protože si svůj osud řídím sama, tak chci všechno změnit. A toto své rozhodnutí dodržím. Prostě začnu nový život jako jiný člověk. Jako DOBRÝ člověk.

Usmál se a chytil mě za ruku.

Vysmekla jsem se mu. Opravdu zrovna nemám chuť na nějaké rychlovky na špinavých záchodech.

„Promiň. Nechci otravovat. Už jsi ale pila dost, nemyslíš? Co kdybych tě teď doprovodil domů. Zítra ti zavolám a probereme život u kafe."

„Nechci domů," vyprskla jsem.

„Aha," pochopil, „tak co třeba ke mně domů?" navrhl.

„Možná lepší, než tam, kde bydlím já."

I kdyby po mě měl chtít sex, tak to raději podstoupím, než doma probulit noc do polštáře.

--------- 

Jak se Vám tato část líbila? Btv. Čte to ještě vůbec někdo? Už jste skoro na konci, nebojte. Ale poslední dobou nevidím žádnou odezvu, tak se ptám...

Příště si přečtete:

Totálně mi vzala vítr z plachet, ale to jsem vlastně chtěl. „Hmm, ale právě nechci, aby se něco změnilo," nedokážu si odpustit poslední slovo.

„To se nestane, neboj, mrzí mě, že pochybuješ."