Sladký internátní život

Část 74

            Někdo mě zprudka chytl a stáhl dozadu. Ve vteřině jsem pustila tašky. Z nich se kutálejí rohlíky, jogurt se rozprskl na chodník a roztříštila se tam i nějaká voňavka, kterou si nejspíš koupila máma. Stačila jsem jen trochu vykviknout, ale hned se mi na puse objevila nechutná ulepená ruka. Než jsem jen bezbranně zavřela oči, zahlédla jsem vystrašenou mámu, která se za mnou rozběhla. Momentálně nemám šanci. Nejaký uchylák mě pevně drží, mačká a táhne někam za roh. A smrdí. Jeho oblečení je nasáklé nechutným cigaretovým kouřem a alkoholem. Neznámý najednou spadl na zem a stáhl mě s sebou. S náhlým pádem ale trochu uvolnil svůj stisk. Vymanila jsem se z jeho odporných pařát.

„To si neměl dělat, blbečku," dal mu Martin ránu.

Ještě že tu zrovna je. Opět jsem pevně sevřela víčka, „děkuju," šeptla jsem spíš jen pro sebe. Ale nejsem schopna se ani zvednout z trávy. Takové leknutí a strach, který se ve mně objevil během vteřiny, jsem zažila poprvé.

„Jsi v pořádku? Co je ti?" Máma se u mě objevila během kratičkého okamžiku a začala mě hladit a tisknout k sobě.

Z očí se mi linou slzy. Když jsem je otevřela, Martin toho odporného postaršího chlápka držel silou namáčknutého na zdi domu. Lehce praštil jeho hlavou do fasády. Nohy mu nějak šikovně zablokoval těmi svými. Ruce mu svírá za zády.

„Tak sakra," křikl na nás, „sto-padesát-osm, už volejte!"

Máma se díky jeho slovům vzpamatovala a zmateně hledá mobil.

Martin si šikovně jednou rukou sundal pásek z kalhot a obratně ho namotává pachateli na zápěstí, které jím přivazuje k sobě. Ten nechutný blb už boj nejspíš vzdal. Stojí si tam přilepený k té zdi a už se ani moc nebrání.

Máma se konečně dovolala a vykoktala do telefonu, kde jsme a co se stalo. Ani jsem její slova pořádně nevnímala.

„Idiote," řekl Martin tomu psychopatovi, „ve dne a před lidma? To může napadnout jen vola. A ani vola by nenapadlo křivě se podívat na holku přede mnou," zatahal ho za vlasy.

Martin začal s machrovskými řečičkami, tak snad je už dobře.

„A bránit se taky neumíš moc dobře, řekl ti to někdo?" on se musí chvástat za jakékoliv situace, „na krásnou holku nemáš, tak si ji chceš brát násilím?" Znovu s ním praštil o zeď. „na tu nemáš šanci, hochu."

Ten slizoun občas něco zablekotal nebo zachrochtal. Nevím, jak ty odporné zvuky nazvat. Jistě je ožralý.

Martin se trochu škodolibě zasmál. Bože, proč musí neustále tak šíleně machrovat?

„Pardon," pokračuje, „to bylo nezdvořilé. Hoch jsem možná tak já. Ty jsi dědula. Víš, že to, co děláš je dost nechutný? Mladý holky nechtějí cítit pracky seschlých debilků," zprudka otočil jeho hlavu za vlasy tak, aby se podíval mým směrem.

Ale on má oči zavřené a ve tváři podivný výraz rezignace. Skoro jakoby už umřel.

Někde v dálce slyším houkat policejní auto, konečně.

„Na takový dávno nemáš. Tak se s tím sakra smiř!" kopl ho kolenem, „DĚDO," na toto slovo dal patřičný důraz, „vidíš ji? Za pár minut, až si tebe odvezou, s ní půjdu domů a rozdám si to s její sestrou."

Momentálně nevím, kdo je víc nechutný. Ten úchyl? Nebo Martinovi odporné řeči?

„Hů hů, hů hů," napodobil Marin zvuk, který se neustále blíží. „už jedou, slyšíš? Už jsou tady, haha."