Sladký internátní život

Část 80

            „Jistěže, kouří dávno, jen neměl to srdce zklamat maminku, tak to před ní tajil jak malej," podíval se na mě jeho taťka, „a tak je to se vším, zlato, vychovala sis ho jako slušňáčka..."

„Ale zbytečně," skočila mu do řeči, „už dávno není slaňáček."

„...zlato uklidni se, prosím. A neskákej mi do řeči. Zamysli se nad tím, co říkáš. Ty si opravdu přeješ mít syna slušňáčka?"

„Jistě, že chci, aby můj syn byl slušný."

„Ale slušný je stále. Jen to není slušňáček. Slušňáček je blbánek, zlato, chlap má být chlap a ne maminčino trdlo. Bohužel, už nepatří, jen tobě."

„To ne, to si nemyslím, že by mi měl patřit na vždy, ale taky nechci, aby byl po mé výchově po boku nějaké coury, která ho jen kazí. Nepřeji si, aby patřil můj kluk k těm odporným ožralům a flákačům. Chci toho snad moc?"

DOST! „To stačí, ne?" odhodlal jsem se konečně ohradit, „vy tu couru snad znáte? Víte, kdo to je? Nevíte. Vy snad znáte mě? Neznáte. I kdyby vám Kamil o mně povídal denně, tak mě znát nebudete nikdy. Máte možná jakousi zkreslenou představu o ďáblu, který je ve mně a který posedl vašeho skvělého synáčka, ale tak to není. Ten ďábel nejsem já, ale čas. To čas ho změnil. Ten udělal z vašeho kluka dospýlého člověka s názorem na život, s vlastními přáteli a holkou, kterou miluje," podal jsem to přímo poeticky. Kde se to ve mně bere?

„Myslím, že na Hellboye dost výstižně řečeno," lehce se na mě usmál její manžel, „snažil jsem se ti vysvětlit vlastně to samé. Kamil vždycky bude super kluk. Ale zamysli se, i super kluci chodí do hospody. Zbláznil bych se, kdyby tam můj syn nechodil. Připadal by mi pak divnej."

„Ty jsi divný!" strčila do něho podruhé, „copak to je nějaká společenská nepřípustnost když má kluk i jiné zájmy, než flákání se po hospodách? Přemýšlíš sám, jako dítě."

„Není to společensky nepřípustný, ale chci, aby si také užíval. Nemyslím tím, někde v divadle. Zlato, mluvím jako chlap. Chlapi jsou holt tak trochu děti."

„Mluvíte přesně jako Kamil," neodpustil jsem si.

„Mají stejnou životní filosofii. A oči," když to mamina vyslovila, tak jsem u ní prvně zaregistroval náznak úsměvu, „možná máš pravdu. Jako vždy, máš pravdu," pověsila se okolo krku své životní opoře.

„Uklidni se," snaží se jí neustále uchlácholit.

„Rozumíš Kamilovi mnohem víc. Chápeš ho. Snad se nepleteš."

„Nepletu. Teď musíme jen čekat."

„A jak je na tom?" zeptal jsem se.

„Je stabilizovaný. Skoro stále spí. Případně SMSkuje. Zlámaná noha, no."

„Otevřená zlomenina, víš co to je?" paní na mě opět vyštěkla Jakobych za to fakt mohl.

„Už dávno není otevřená. Určitě to nebyl med, ale nevypadal, že by se s tím zážitkem nějak nedovedl srovnat."

„On se vyrovná se vším."

„Jo, tak to má být. A co ta jeho holka?" podíval se na mě „Viděl jsem nějakou fotku, něco málo mi řekl, ale jinak nevím nic. Vy ji znáte, předpokládám."

„Jo," kývl jsem. Nevím, zda bych přiznáním, že je to má sestra jen nepřilil olej do ohně.

„A jak jí je?"

„Všelijak," zatvářil jsem se kysele. „zafačovaná je od hlavy k patě. Má rozdrcených spousta kostí. Bůh ví, jestli bude chodit. Cpou do ní anestetika, protože jí všechno bolí."