Alone.

1

Okolí se ztrácí před očima, zorné pole se vytrácí a plní ho ta nejtmavší černota. Slyším své klapavé kroky, zrychlující tlukot srdce. Pískot v uších drásá mé nervy, postupně překrývá všechny ostatní zvuky. Chytám se za hlavu, podlamuji se v kolenech. Hlasitě vydechuji, snažím se popadnout dech.

Bezmoc. Strach. Úzkost. To je to, co mne obklopuje. To je to, co tu se mnou vždy bude. Jinak jsem sama, ztracena ve svých myšlenkách.
Ztracena v životě.

Mlží se mi vidění, začínám plakat, po lících mi stékají kapky slz. Postupně cítím, jak mi čím dál tím víc těžkne mé slabé tělo. Tíhou se sesouvám k zemi. Nepřítomně pozoruji temnotu kolem sebe, pociťuji, jak se do mě vstřebává.

Naposledy se nadechnu a zavřu oči.

Nyní...Jsem volná.

S lapavým dechem se probouzím ve své posteli. Zmateně se rozhlížim, poté si sáhnu na čelo. Je až nelidsky chladné. V odrazu zrcadla spatřím svůj ubrečený obličej.

Už zase...

Cinkot budíku mě minul jen o pár minut
Je pondělí, šestá hodina ranní, nejvyšší čas vstávat a jít do školy. Radost z toho nemám, spíš se děsím.
Uhrančivé pohledy lidí, jež schytávám vpodstatě pořád, mne nenechají klidně usínat.
Znechucení, odpor, pohrdání, toť slova, která je přesně vystihují.
Necítim se v té budově bezpečně. Cítim se zde zranitelná, cítím se jako nějaký křehký skelet, který se má každým okamžikem roztříštit na prach.

Nechci tam jít, ale musím.

Scházím po skřípavých dřevěných schodech do přízemí, přesněji do kuchyně. Tam na mě nečeká žádná snídaně, žádný přívětivý úsměv z něhož by vyzařovala pozitivní energie, která by člověka nastartovala střemhlav novému dni.
Čeká na mne ustaraná tvář mého otce, který se motá všude možně po kuchyni.

,,Tati...." zašeptám.
,,Neruš..." odsekne, ,,nestíhám práci, řekneš mi to jindy."
,,Tohle mi říkáš pokaždé. Ani ty sám tomu nevěříš."
,,Práce je mnohem důležitější než tvé pubertální výlevy! Bez mých těžce vydělaných peněz bychom nebyli tam, kde jsme teď. Jen díky mně se máš tak dobře. Ale to ty nikdy neoceníš, nevděčný spratku." naštve se.

Správně bych se měla odklidit z bojového pole. Jenže něco mi v tom brání.

,,Neocením? Děláš si srandu? Co bych podle tebe měla oceňovat? To, že jsi svým sobectvím rozbil celou naší rodinu? To, že nás kvůli tvé zahleděnosti do práce opustila máma? Za tohle bych ti měla být vděčná?!"

Vzápětí schytávám dvě silné facky a sesouvám se na podlahu.

,,Ty malá rozmazlená děvko! Jsi stejná špína jako tvá matka." řve na mě v afektu z plných sil. Následně si uvědomí, že tohle už bylo přes čáru, přistoupí ke mne a podává mi ruku se slovy : ,,Vstávej, já to tak nemyslel."

S nenávistí v očích se na něj podívám, zvednu se bez jeho pomoci a kráčím pryč. Nemá cenu se s ním jakkoli bavit, mnohdy to dopadá ještě hůř.

Jdu do pokoje, kde na sebe nasoukám školní uniformu. Poté si na chvíli odskočím do koupelny. Rozčešu si své dlouhé rozcuchané vlasy a sepnu je do culíku. Krouživými pohyby kartáčkem si důkladně vyčistím zuby, vyplivnu zbylou pastu do umyvadla a odcházím z koupelny.

Pak už jen odpočítávám čas do odchodu.

Jedna minuta...Dvě...Tři...Proč to musí ubíhat tak rychle?!

20 minut před osmou vyrážím pomalou chůzí směrem ke škole. Cestu si vybírám pečlivě, vždy tu nejméně frekventovanou, tak zní moje nepsané pravidlo.
Chci si užít tu samotu. Alespoň na chvíli.
Vítr si jemně pohrává s mými vlasy, nosem rozeznávám vůni podzimu. Ptáci okolo mě cvrlikají půvabnou melodii. Je to natolik příjemné, že mě to donutí se usmát.

Usměv z mé tváře opadne, jakmile se ocitnu blízko školní budovy.

Opatrně vcházím dovnitř, spozoruji, že tu ještě moc lidí není. Malinko si vydechnu úlevou.
Perfektní čas nepozorovatelně vklouznout do třídy.
Přezuji se, popadnu učení a chvátám do učebny.
Škubnu za kliku a vcházím dovnitř, jdu až k poslední lavici u okna - k mojí lavici.

Ta je k mému překvapení celá počmáraná různými nápisy.

Prase.

Nikdo tě tu nechce.

Jsi k ničemu!

Nikdo tě nemá rád.

Umři.

Za nepatrnou chvíli slyším před třídou pronikavý smích, který se stále stupňuje. Nakonec autoři vejdou dovnitř, dívajíc se na mě.

,,Velmi vtipné." pronesu, a rukou začnu zprávy mazat.

Odpověď žádná. Jen zákeřný smích, rozléhajíce se celou místností. Jak já ho nenávidím. Vždy mám chuť si vytrhat každičký pramínek vlasů na mé hlavě.

Postupně se začne scházet více a více lidí. Někteří mě jen bezeslovně míjí, někteří mají potřebu mě ponížit. Jako každý den.
Ignoruju to. Nasazuji si sluchátka, hlasitost dám na maximum. Opravdu nemám zapotřebí to poslouchat.

Zvoní na hodinu. Dveře se rozrazí a do nich vchází učitel, společně s nenápadným klukem. Pořádně jsem si ho prohlédla. Na téhle škole ho vidím poprvé, tudíž jsem usoudila, že je tu nový. A zároveň bude navštěvovat naší třídu.

Vypadá poněkud usedle. Nevyzařuje z něj velké sebevědomí. Taky nevypadá, že by se zde cítil dvakrát příjemně. Ale zdání může leckdy klamat. Povzdechnu si.

Beztak je určitě stejný jak většina lidí na téhle bezvýznamné, bohem zapomenuté škole.

,,Sedněte si." rozkáže učitel, ,,Chtěl bych vám někoho představit. Tohle je David, váš nový spolužák. Doufám, že mu zde vytvoříte příjemné zázemí, do kterého se bude rád vracet."
,,Nemáme tu moc místa." říká učitel, rozhlížejíc se po třídě. Jeho oči padnou na prázdnou židli vedle mě.

Nervózně polknu.

,,Výborně." usměje se. ,,Davide, vedle Nancy je ještě jedno místo, posaď se zde, ať můžeme začít s výukou."

Helou ^.^

Nebo spíš ahoj, zdravím vás :)
Za poslední dobu se můj styl psaní hodně změnil, proto jsem se rozhodla pro korekci starších kapitol, aby nebyly v uvozovkách "tolik odfláklé"
Nemyslím si, že to bude trvat nějak dlouho, vzhledem k tomu, jak málo kapitol jsem za 2 roky zvládla napsat.

Snad se vám tento znovuobnovený příběh bude líbit. :)
Mír s vámi.