Oppugno✔️ Complete

30.Kapitola

Draco

Uběhl celý týden, ředitel se tu ještě neukázal a mě to dohánělo k šílenství. Ani otec a ani matka se mnou nemluvili a Blaise se vrátil, jako by se nic nestalo. Nemohl jsem se na něj ani podívat, a i když se mi snažil omluvit, neposlouchal jsem ho. Celá škola nadále žila v tom, že jsem si s Hermionou jenom hrál. Což mi udělalo nějaké nové obdivovatele z řad Zmijozelských studentů, ale získal jsem i dostatečné množství nových nepřátel. Bylo mi to jedno, s nikým jsem se stejně nebavil a držel jsem si stejně nepřátelskou masku jako předtím, než začal tento rok. Předtím, než jsem zjistil, že Hermiona, ta odporná šprtka, která mi svou chytrostí dokázala konkurovat, je to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat. Znovu jsem se cítil jako na začátku roku, kdy jsem jí na veřejnosti urážel a když jsme byli spolu, omlouval jsem se jí, jak jen jsem mohl.

„Pane Malfoyi, máte se ihned dostavit do kanceláře ředitele," zastavila mě profesorka McGonagallová a já jsem nemohl udržet na uzdě ten úsměv, který se mi rozlil po tváři. Nevšímal jsem si udiveného výrazu profesorky a rozběhl jsem se k chrliči.

„Hermiono!" zavolal jsem na ni, když jsem ji uviděl postávat na místě, které vedlo do ředitelny. V rukou držela učebnice, ale když mě uslyšela, otočila se, upustila je a objala mě stejně jako já ji. Dva dny jsem se jí úmyslně vyhýbal, a tady nikdo nebyl. Bylo to moc velké pokušení, a tak jsem ji políbil.

„Myslíš, že to budou dobré zprávy?" zeptala se a vložila mi ruku do dlaně.

„Pevně věřím, že ano."

Pak jsme oba, ruku v ruce, vystoupali po točitých schodech k ředitelně. Byl jsem přesvědčený, že nám Brumbál řekne, že Voldemortův stav je trvalý, ale pořád tu byla šance, že tomu tak nebylo.

Toho tíživého pocitu jsem se pořád nemohl zbavit. Ani když se na mě Hermiona usmála a zaklepala na velké dřevěné dveře.

„Bude to v pořádku," konejšila mě a já se jí pokusil úsměv vrátit. Myslím, že mi to příliš nešlo, ale nedělala si z toho hlavu, za což jsem byl moc rád. Nerad jsem ji viděl utrápenou.

„Pojďte dál," ozvalo se zevnitř a Hermiona mi stiskla ruku. Pak jsem já sám zatlačil do dveří a tím je otevřel.

„Dobrý den, pane profesore," pozdravil jsem a Hermiona to zopakovala. Brumbál seděl za svým stolem a něco psal.

„Pane Malfoyi, slečno Grangerová. Jsem rád, že vás vidím," pozdravil nás, když vzhlédl, a vstal od svého stolu. Brk nepřestával psát, i když se ho jeho prsty už nedotýkaly.

„Zavolal jste nás kvůli Voldemortovi?" zeptala se rovnou Hermiona a ředitel se nepatrně usmál. Měl jsem chuť to považovat za dobré znamení, ale něco uvnitř mě to nechtělo dovolit.

„Ano, slečno Grangerová, skutečně jsem vás zavolal kvůli jisté záležitosti s Voldemortem," potvrdil jí a přešel k fénixovi, kterého podrbal na hlavě. To napětí z toho, jak to prodlužuje, se dalo krájet. Cítil jsem, jak je Hermiona napnutá možná více nežli já.

Vyčkávali jsme, ale oba jsme se už chtěli všechno dozvědět.

„Byl jsem navštívit Voldemorta osobně. Ještě stále obývá sídlo vašich rodičů, pane Malfoyi," řekl po té neuvěřitelně dlouhé chvíli, která mi přišla nekonečná. Polkl jsem.

„Byla tam i Bellatrix?" vystřelila otázku Hermiona a já se na ni podíval. Ve tváři měla směs odhodlání a mrzutosti.

„Ano, i ta tam byla, ačkoliv jsem neměl to štěstí s ní nějak mluvit," odpověděl Brumbál a já si chtěl začít kousat nehty. Tak ať to konečně řekne.

„Ale zavolal jsem vás kvůli něčemu jinému. Jistě hoříte zvědavostí zjistit, jestli je Voldemortův stav trvalý," promluvil znovu a já s Hermionou jsme na něj upřeli oči, plně soustředěni na jeho další slova.

„Voldemortůvstav je..."

♡♡♡
Ahojky prosím ještě nezabíjet:D
Kdo by vám potom řekl jak to celé dopadne ?:)
Můžete zkusit hádat;)
Ale stejně se správnou odpověď dozvíte až....
No..To bude překvapení:P
Mějte se krásně:*
Beatrisie Rosseau
♡♡♡