Imaginární štěstí

Život po smrti

A teď se vracíme do reality. Je rok 2062. Už je to skoro sto let. Bloudím ulicemi a čas ubíhá jako voda. Sleduji lidi kteří se radují a žijí šťastný život. Ničí mě, že jsem takový taky mohla mít. Mým domovem se stal můj hrob. Hřbitov mojí čtvrtí. Znám tu skoro všechny. Nikdo nestárne, nikdo neumírá, jen další lidé a hroby stále přibývají. Nikdo ovšem v mém věku. Nudím se. Kdo by řekl, že se po smrti člověk bude tak příšerně nudit.

Konečně je všude bílo. Malé studené vločky zapadaly celý můj svět. Vše pokryla bílá přikrývka. Vždy jsem zimu milovala a to se nikdy nezměnilo. Moc mě mrzí, že se sněhu nemohu dotknout. Koulování a sáňkování byla vždy dokonalá legrace. Se Sally jsme vždy ráno, už jako malé, odešly se sáňkami v ruce a slíbili maminkám, že se na kopci dlouho nezdržíme. Do našich teplých domovů jsme se vracely, až když jsme byly promrzlé na kost a klepaly se nám zuby, ale stejně to byla skvělá zábava. 

Jen tak se bosky procházím po světloučkém sněhu a představuji si, jak mě štiplavě studí do chodidel. Co bych za to dala ho cítit. Dojdu až k bráně hřbitova, chvilku se rozmýšlím, zda si udělat vycházku do města a nakonec překročím jeho pomyslný práh a vydám se do prosvětlených ulic. Hodně věcí se změnilo, co si pamatuji. Místo domů jsou tu paneláky a mrakodrapy, kolem malé množství stromů a dokonale odklizený sníh z vozovky. Pozoruji maminky se zvláštními kočárky a ostatní lidi, kteří na sobě mají poslední listopadové výkřiky módy. Je odpoledne a na velkém náměstí, které má uprostřed obrovskou sochu nějakého pána a starý morový sloup, se prochází několik zamilovaných párů. Úplně se hltají pohledem. Proč mě nikdy nikdo takovou lásku nevěnoval? Z velké budovy za náměstím se ozve zvonek a ven se vyhrne několik malých lidiček s batohy. Za nimi vyjdou ti starší a nejstarší. Partička chlapců se vydává mým směrem, smějí se a narážejí do sebe jako pomatení, no prostě kluci. Když prochází okolo mě, automaticky jim uhnu z cesty. Je jich pět. Jeden má podobnou barvu vlasů jako Sally a všude po obličeji pihy. Dva černovlasí chlapci házejí po ostatních sníh, podle mého zjištění dvojčata. Předposlední kluk je tichý, ale nejvyšší. Všichni poslouchají vyprávění posledního chlapce. Je to to blonďák o trochu vyšší než já, docela pěkný. Šli pár centimetrů ode mě a ten kluk ztichl, jeho pohled směřoval ke mně a na jeho mrazem jemně okoralých rtech se objevil lehký úsměv. Jejich partička mě minula a zase začal povídat. Srdce se mi zastavilo. A já zůstala stát jako socha na chodníku. On se usmál? Na mě? Přidala jsem do kroku a dohnala je. Šla jsem pár metrů za nimi a sledovala jak se pomalu loučí a rozprchávají se na odlišné strany do jejich domovů. Už zbyl pouze ten jeden chlapec. Šla jsem stále za ním. Najednou zatočil za roh šedého domu. Po chvilce jsem se objevila na tom samém místě a také zašla za roh. Div jsem leknutím nevykřikla. Ten kluk tam stál a díval se na mě."Čau" řekl sebevědomě a opřel se jednou rukou o zeď domu. Vytřeštila jsem oči a začala se jako šílená otáčet kolem sebe. K mému vyděšení tady nikdo jiný nebyl a já zpět stočila zrak k chlapci, který si mě prohlížel. "Jak se jmenuješ? Tebe jsem tady ještě neviděl" celou dobu se usmíval a měla jsem takové tušení, že je to úchyl. Začal se pomalu přibližovat a já couvla:" Já...Kluci se představují první, ne?" trochu se podivil, ale usmál se, já mu úsměv oplatila. "Jsem Jamie a vy slečno?" zazubil se a lehce naznačil abych šla s ním. Kráčeli jsme prosvětlenou ulicí lemovanou těžkými zděnými domy. "Jsem Mia" vzhlédla jsem mu do očí a při tom lehce zaklonila hlavu. Podíval se do těch mých, usmál se: "Krásné jméno, slečno Mio". Chvilku jsme mlčky šli ve sněhu a začali stoupat do kopce směrem k hřbitovu. Skoro u něj jsme se zastavili. Jamie se otočil čelem ke mě a uklonil se:" Tady vás budu muset bohužel opustit, slečno" usmál se a zmizel ve dveřích jednoho z těch nově namalovaných do očí křičících domů, které se sem mimochodem vůbec nehodily. Vydala jsem se směrem k hřbitovu a přemýšlela o mém záhadném setkání. Teprve teď jsem se začala zaobírat mojí podstatou. Jaktože já jsem tady, zatím co moje matka a všichni příbuzní tak nahoře? Vzhlédla jsem k tmavé obloze pokryté hvězdami. Proč nejsem s vámi? Povzdechla jsem si a pošeptala:"Dobrou maminko".