Part 8

104 12 7
                                    




Připomenutí: "Prosím?", řekla. Ozval se tam hlas nějaké ženy, ale neslyšel jsem, kdo to byl. " Zlato,", takhle jsem ji říkal vždycky, " řekni jí, že teď nemůžu.", podíval jsem se na ni s úsměvem. Ona se zákeřně ušklíbla. Co má za lubem? "Je mi líto, ale pan Bieber", zachichotala se a já hravě protočil očima. " teď nemůže.", položila to. "Myslím si, že už tě můžu pustit, ne?", zašeptal jsem se smíchem. "Ne", odpověděla jednoduše a víc se ke mně přitiskla. "Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla.", zašeptal jsem. "Myslím si, že vím.", zašeptala mi zpátky a pomalu se v mém náručí přesouvala k posteli. Je už večer, takže není co řešit. Pomalu jsme si lehli do postele. Propletli jsme si nohy a prsty a ve vzájemném obětí usnuli.

Tiny:
Už je u mě! Co mám dělat?! Na tahu je ke mně ruku! Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, jak v nebi tak i na zemi..."Promiňte, nepotřebujete pomoct?", zeptala se mě tu ta postava. "N-ne, děkuji.", usmála jsem se a zakroutila nad sebou hlavou. Já se tu modlím, zatímco on se mě jen ptá, jestli nepotřebuju pomoct. Patřím na psychiatrii. "Tak proč tu stojíte?", zeptal se mě s pozvednutým obočím. Tak jo, teď nechápu. "Čekám na autobus, co jiného?", zeptala jsem se víc nepříjemně, než jsem chtěla. "Já jen že autobusy tu už dva týdny nejezdí kvůli opravám.", ignoroval můj předešlý tón hlasu. "Aha, to jsem nevěděla, omlouvám se, že jsem byla nepříjemná.", usmála jsem se na tu postavu. Ano, pořád mi neukázal svůj obličej. "A kde je nejbližší zastávka?" "Počítám tak hodinu pěšky rychlým krokem...nechtěla byste svézt?", zeptal se mě. Najednou jsem nevěděla, co říct. Nemůžu přeci jet s naprosto cizím...někým. Akorát bych mu ukázala, kde bydlím a on by mě pak mohl jet zabít, ale nejdřív by zabil Biebera, potom Scootera, protože by se mu snažili zabránit v tom, aby se ke mně dostal. Já bych vyskočila z okna a když bych už byla v přiměřené vzdálenosti od domu, dům by vybouchl. Dobře, uznávám, že tohle se asi nestane...i když, ne asi ne...ale stejně nevím, jestli to je dobrý nápad...ale zase...kdyby mě chtěl zabít, tak by to udělal tady na opuštěné zastávce a nečekal by, jestli s ním půjdu do auta. "Tak chtěla byste?", vyrušil mě z přemýšlení jeho hlas. "Tak dobrá...", rozhodla jsem se. Neznámý se vydal někam do tmy a já jsem ho se sevřeným žaludkem následovala. Konečně jsme se v tichosti dostali k černé Audi R8, tady si někdo umí vybrat. Otevřel dveře u spolujezdce. "Prosím", pokynul rukou směrem dovnitř. Usmála jsem se na něj a nastoupila jsem dovnitř. Zabouchl mi dveře a sám si nastoupil do auta. "Můžu se na něco zeptat, než odjedeme?", začala jsem nesměle. "Jistě, ptejte se..." "Kdo jste?", dostala jsem ze sebe. "Jsem Cameron.", odpověděl mi, ale kapucu si pořád nesundal. "Aha...a můžu vás ještě o něco poprosit?", nesměle jsem se zaptala. "Určitě", usmál se...teda aspoň podle zvuku jeho hlasu to tak znělo. "Můžete si prosím sundat tu kapucu? Děsí mě to...", vyslovila jsem své přání. Povzdechl si. "Dobře...", odpověděl a jeho ruka se pomalu přesunula k lemu jeho kapuci. A je to dole! Je to hezký kluk, počítám, že mu je něco okolo dvaceti. Vlasy měl něco mezi blond a hnědou barvou a jeho obličej byl téměř dokonalý. Měla jsem pocit, že se v jeho hnědých očích utopím. Asi jsem na něj musela hodně dlouho zírat, protože se začal nehorázně smát. Já už jsem se neudržela a taky jsem se začala smát, protože jeho smích byl nehorázně nakažlivý. "Tak-tak si myslím, že bychom mohli vyjet.", pomalu to vydýchával Cameron. "J-jo", odpověděla jsem mu s ještě pořád celkem silným záchvatem smíchu, až jsem se z toho zakuckala. Na to se Cameron začal zase smát, takže žádné vyjíždění se zjevně ještě nekoná. Když jsme se konečně uklidnili, vyjel a pomocí mého celkem zmateného navigování jsme dojeli až ke Scooterově domu. Dost jsem se divila, že jsme sem vůbec dojeli. "Páni, ty bydlíš v domě Scootera Brauna?!", vykřikl Cameron s jiskřičkami v očích, jako kdyby právě viděl všechny modelky Victoria's Secret. "Jo, je to můj milovaný strýček.", uchechtla jsem se. "Páni!", vyjekl jako holka. Musela jsem se zase začít smát. "Nesměj se mi!", urazil se Cameron a v tu chvíli mi někoho připomněl. Bieber! Mohla bych mu trochu dát vyžrat, že pro mě nepřijel. "Dej mi facku!", vyhrkla jsem na Camerona. "Co?", zatvářil se nechápavě. Na jeho místě bych to taky nechápala. "Potřebuju dát Bieberovi sežrat, že pro mě nepřijel, tak budu dělat, že mě někdo znásilnil!", objasnila jsem mu situaci. "Ale nemyslíš si, že to je nějak přehnané?", zeptal se mě nedůvěřivě. "Dobře, možná trochu, ale zatímco já jsem stála sama na děsivé zastávce, on si užíval s nějakou děvkou.", odfrkla jsem si naštvaně. "Ale to neznamená, že se mu musíš pomstít tímhle způsobem, nemyslíš?" "No dobře, tohle asi není nejvhodnější, ale co bych měla asi tak dělat?" "Co takhle ho nenechat se vyspat?", šibalsky se na mě usmál Cameron. "A jak to chceš zařídit?", zeptala jsem se nadšeně, protože se vsadím, že musel pít, když spal s nějakou děvkou, takže spánek pro něj bude dnes dost důležitý. "Co takhle předstírat hooooodně hlasitý sex?", napadlo mě po delším přemýšlení a vrtění se na sedačkách. "To není zase až tak špatný nápad." "Pomůžeš mi teda prosím?", zeptala jsem se pro jistou. "Jasně, tohle si přece nemůžu nechat ujít!", zajásal Cameron.
Když jsme vešli do domu všude bylo naprosté ticho. Teď mě ale napadlo, co když to nenechá spát ani Scootera? "Rone, co Scooter?", zeptala jsem se ho. "Rone?", uchechtl se. "No...vadí ti to?" "Ne vůbec, líbí se mi to, připadám si pak jako čaroděj", usmál se Ron, "a s tím Scooterem nevím.", zamyslel se Ron, no to já jsem už sahala po papírku na lince.

Just a little...Kde žijí příběhy. Začni objevovat