Alone.

2

,,Ahoj" Promluvil a přisedl si.
Neodpovídám.
Po chvilce mlčení se ptá : ,,Je ti něco? Proč ses na mě ani nepodívala?"
,,Nic?" odsekla jsem.
,,Já jsem David, ty jsi...Nancy,
nepletu-li se. Že?" ptal se dál.
Já opět mlčím.
,,Tak mi ale aspoň odpovídej. Tohle je deprimující a neslušný!" naštval se.
Já se na něj jen podívala a zašeptala jsem: ,,Nebudu se tady s tebou nijak vybavovat. Co kdybychom se každý starali o své? Zní to dobře, ne?"
,,Jak myslíš." zamrmlal , ,,ty asi nemáš moc kamarádů, což?" ušklíbl se.
,,Mužeš...Mě prosim..." vzdychla jsem a odsunula se na kraj lavice.
,,Dobře! Dobře." pokrčil rameny.

Je výtvarná výchova a my máme za úkol nakreslit svůj den.
Nejdřív vyryju do papíru ovál, do něho oči, nos, ústa. A vše ostatní.
Přidám tělo a nohy.
Postavičce pak dokreslím černé vlasy a nad ní napíšu velkými písmeny ,,JÁ"
Následně kolem sebe začnu přidělávat pár dalších postaviček. Každá postavička představuje jednoho mého spolužáka.
Zanedlouho je vedle mé postavičky hromada jiných postaviček, které maji v rukou nože.

Chystají se mě totiž pobodat.

Nahoru na výkres jsem nakreslila anděla a k němu napsala ,,Máma". Je nereálné myslet si, že se moje máma jednou vrátí a zabrání všemu zlému.
Jsem si toho vědoma. Nevrátí se.
Ale dělá mi radost nad tím přemýšlet. Představovat si to. Představovat si, jak mě moje máma pevně svírá v náručí. Představovat si, jak se spolu smějeme, bavíme se spolu, trávíme spolu čas.

,,Zajímavé..." slyším vedle mě.
,,Jak tě tohle napadlo?" ptá se David
Já se na něj podívala a nic neříkala.
Myslím, že pochopil.

Před zvoněním stíhám ještě dokreslit pár detailů. Když učitel odešel ze třídy, všichni se nasáčkovali u mé lavice. Jeden ze spolužáků, konkrétně Joshua mi vytrhl papír z ruky a hloubavě začal zkoumat můj výtvor.
Ani jsem se nenadála, a už byl roztrhaný na cáry o různé velikosti.
,,Přesně tohle se s tebou stane, když si budeš stěžovat." uchechl se a odešel. To samé udělali i ostatní.
,,Dejte mi už pokoj! Parchanti." vyřkla jsem a položila si hlavu na stůl.
,,J-já..." koktá David..
,,Jo, ty..." zaskuhrám, ,,ty se k ním co nevidět připojíš."
,,Řekni mi jedinej důvod..."
,,Nejsem hloupá!" přeruším ho. ,,Je to naprosto jasné. Raději se přidáš k davu. Nezastaneš se jedince. Proč bys to taky dělal...."
,,Myslím, že tě časem mile překvapím." zašeptal.

Je poslední hodina. Zeměpis. Minuty ubíhají a já se svým prázdným, bezmyšlenkovitým pohledem koukám na pomalu hýbající se ručičky hodin.

Tik tak, tik tak...Stále dokola a dokola....Jednou vše naráz utichne a já budu konečně volná.

Hlavu mám položenou na lavici. Snažím se vyčistit svou hlavu od všech myšlenek. Zhluboka dýchám, na nic nemyslím. Pomalu zavírám oči.

,,Nancy." křikl učitel a ukázal na mě. Trochu jsem sebou vylekáním cukla.
,,A-ano pane učiteli?"
,,Odpověz na otázku."
,,Pardon...Jaká...byla.....Ta....Otázka?" znervózněla jsem.
,,Nevím, pardon." zesmutněla jsem. Bylo mi jasné, co přijde.
,,Ježiš, ty jsi blbá...." ozvalo se zepředu.
,,Měla by ses víc učit, ty kravko." přidal se někdo jiný.
,,Narvi si tu učebnici do krku, ať už máme konečně klid!"
,,Ticho!" Zařve učitel a všichni utichnou.
,,Takže za 5...." pokračuje. ,,Příště se víc snaž."
Celá třída se zase začala smát.
,,TICHO" přehlušuje je učitel svým řevem a jde dál vyvolávat.
Zanedlouho zvoní. Oddechnu si a rychle utíkám ze třídy.
Doběhla jsem ke své skříňce a vyklopila její obsah do aktovky. Na jedné straně zevnitř skříňky byl přilepený malý, lehce přehlídnutelný papírek, na kterém bylo podivnou tekutinou, kterou si nedokážu vysvětlit, napsáno:

Ve 3 u fontány.
-David

Jak se tam sakra dostal?! Skříňka byla celou dobu zamčená...

Papírek jsem zmačkala a hodila na dno tašky.

Ve 2:55 PM jsem už stála u fontány a vyčkávala příchod Davida.
Minuty plynou, jsou 3 hodiny, 7 minut a David stále nikde. Nervózně přešlapuju a začínám si vyčítat, proč jsem sem vůbec chodila. Mohlo mi dojít, že si ze mě ten člověk jen dělá blázny.
Najednou se ze tmy vynořila ruka, která mě chytla kolem krku a přitáhla k sobě.
,,Nech mě!!!" vyjekla jsem a začala kolem sebe kopat.
,,Strach nesmí být tvůj nepřítel" řekl klidným tónem mně známý hlas.
Hned jsem věděla, s kým mám tu čest.

Dobře, tuhle kapitolu jsem ani tak moc neměnila, obsahově se mi docela líbí, a do děje zapadá i po korekci, takže tohle je její konečný vzhled. Možná si to ještě nějak rozmyslím, ale to už budou jen nepatrné změny.
Mír s vámi :)
-MrsAnn