Room-Mate

~34~

Niall

Vypadal hrozně vyčerpaně, ale nemohl jsem ho litovat. Měl jsem v očí otazníky, táta mě objímal a náhle se objevila i máma.

„Vy jste přítel, že? Alespoň podle policie... A vy?" „Jsme jeho rodiče, její rodina!" Máma prohlásila onu větu s naprostou důsledností, razantností... Doktor sklopil hlavu a když ji narovnal, usmál se.

Věděl jsem, o co mu jde. Neměl podávat informace... Jako, že jsem její přítel, to mohl říct každý, já to měl ale podložené policajty, a on před rodiči nemusel říct nic. Jenže já bych jim to stejně řekl...

„Vaše přítelkyně," Začal jsem se třást. „Žije, bude v pořádku... Nůž minul vše důležité. Je v pořádku!" Široce se usmál, začal jsem jej vidět rozmazaně a jen díky tátovi se nesesunul k podlaze.

Doktor mě pleskal po tvářích a já se pitomě uculoval.

„Můžu za ní?! Prosím!" „Přijďte zítra." „Pět minut!" „Zítra vás za ní pustíme. Řeknu sestrám na JIP, že máte neomezený přístup, hm? Ale dnes ne. Musí odpočívat." „Probere se dnes?!" „Snad..." „Prosím! Řekněte ji, že ji miluju!" „Nebojte se." Doktor se usmál, vrátil se za lítačky a naši mě vyvedli ven.

„Máš klíče?" „Co? Jo..." Otevřel jsem oči, skoro jsem na tátovi ležel. V autě jsem začal usínat, až na druhý den mi naši řekli, že s nimi mluvil o mně jiný doktor a v tom kafi, co mi táta dal, byli prášky na uklidnění. Samozřejmě vedlejší efekt byl, že jsem začal cestou v autě usínat a táta se pak přiznal, že pro jistotu, tam dal rovnou čtyři... Pro jistotu, jasně...
Uložili mě do postele, vzbudil jsem se ve tři s bolestí hlavy, jako kdybych stáhl aspoň tři flašky tvrdýho chlastu a málem se zabil cestou ze schodů, jak jsem spěchal dolů.
Chtěl jsem okamžitě za Nikky. Máma do mě tlačila polívku, opakovala že jsem sice spal, ale vypadám hrozně a musím se najíst, dát si sprchu a pak za Nikky pojedeme.

Za hodinu a půl, cca, jsem byl na JIPce... Rodiče nepustili, já byl rád.

Seděl jsem Nikky u postele, hladil ji po ruce a tichounce šeptal, jak ji miluju, jak se musí probrat, jak mi chybí, jak se o ni bojím...
Celou mou návštěvu spala. Máma mi psala, že jedou k Jay, dorazili tam znovu policisté a chtějí je ještě jednou vyslechnout, kvůli Stylesovi staršímu.

Už jsem byl na odchodu, bylo skoro devět... Setkal jsem se smrtí vedlejší pacientky, byla mladá, nevím, kolem třiceti. Zíral jsem na ni, ty křivky začaly haplovat a já se rozběhl pro sestry... Bylo pozdě, musela jsem čekat venku před oddělením, pak se vrátil a viděl tělo ženy, zabalené v bílém prostěradle... Vypadala přesně jako faraoni, které do sarkofágů ukládali balzamované... Otřásl jsem se a upíchl pohled na Nikky.

Co když ji selže srdíčko, které nůž minul jen o pouhý milimetr?! Co když zíítra přijdu a její postel bude prázdná, nebo bude i ona zabalena v prostěradle?

„Mladý muži?" „Jo... Už jdu, jen..." Sklonil jsem se a políbil ji na koutek rtu. Vteřinu na to, se mi srdce rozbušilo, třepal jsem se, díval se na monitor a prosil...

*********************************************
Já jsem pořád překvapená, že jste tak udiveny O:) Copak jste si ještě nezvykly? O:)
Děkuju :o) ♥♥♥