Čtvrtá dimenze

Instrukce

„O její existenci se dohadovali vědci již od konce osmnáctého století, ale čtvrtá dimenze byla definitivně potvrzena až v roce 2141 doktorem Markem Brownem. Jeho objev otřásl celým lidstvem a vlil mu do žil novou krev, dal mu nový dech, dal mu naději. Země je na pokraji zániku a lidstvo se musí přesunout jinam. Díky obrovskému vývoji v technologiích bylo nalezeno spoustu obyvatelných planet, některé dokonce i s životem na bázi uhlíku. Jediným problémem je cesta. Cesta trvající stovky let i za použití nejnovějších technologií. To se ale může změnit. Rozsáhlým zkoumáním čtvrté dimenze, které stálo nemalý počet lidských životů se zjistilo, že některé materiály procházejí více dimenzemi. Mezi těmito materiály je mimo jiné také karbonit, ze kterého jsou sestrojeny vaše obleky, ale také světlo. Světlo cestuje tak vysokou rychlostí právě díky tomu, že touto dimenzí prochází, což znamená že lidé budou moci cestovat stejným způsobem. Vaším úkolem je dopravit se skrz čtvrtou dimenzi na planetu C241 a vybudovat na ní pár malých přístřešků pro další kolonizátory. Pokud nenastanou žádné komplikace, cesta skrz čtvrtou dimenzi by měla být relativně bezpečná. Nicméně o planetě C241 toho moc nevíme a proto buďte připraveni na nejhorší. I když vaše cesta potrvá pouze pár dní, ve čtvrté dimenzi plyne čas asi 3000 krát rychleji a proto se z vašeho návratu budeme těšit až za několik desítek let. Nezbývá mi nyní než popřát hodně štěstí a nezapomeňte, jste poslední nadějí lidstva, neúspěch není připouštěn. Udělejte vše pro úspěch mise."

Obrazovka vestavěná do stěny zhasla a já se otočil k odchodu. V tom my bránili pancéřové dveře, které jsem rychle otevřel přiložením chytrého náramku. Na obrazovce se objevilo jméno Marcus Clark, věk 20let, výška 185 centimetrů, má fotka a sken DNA. Dveře se pozvolna otevřeli a já se mohl vydat do přípravní místnosti, kde mě připraví na rozlučku s mou známou třetí dimenzí. Po tak známé cestě kterou jsem ve svém životě prošel tolikrát, že bych její podobu dokázal do posledního detailu perfektně nakreslit jsem se dostal do oné místnosti, která měla předvídat náš velkolepý výlet. mí parťáci, Clarise, Kevin a další byly již na místě a připojení ke spoustě plazících se hadiček, kterými jim byly do krve vehnány potřebné látky k přežití ve čtvrté dimenzi. Pomalu jsem došel ke svému lůžku a položil se do potřebné polohy. přístroj mi zdělil že to trochu štípne a pomocí injekční stříkačky dostal do mého krevního oběhu potřebné látky. Díky narkotikům jsem necítil téměř žádnou bolest, nicméně mé tělo sebou několik minut škubalo než se konečně uklidnilo a já mohl šouravým krokem dojít za Clarise a Kevinem. Všichni tři jsme měli bledé obličeje, jako nemrtví válečníci dobývající jeden svět za druhým. „Tak za chvíli to přijde, okamžik na který jsme čekali celý život!" Vysoukal jsem ze sebe poněkud nezvyklým hlasem. Oba se na mě podívali a ne moc přesvědčivě se usmáli. Pro mě a Clarise to nebylo jednoduché, opustit náš dosud známí svět s vědomím že se za několik desítek let vrátíme do úplně jiného. Přesto to ale nebylo tak hrozné, byly jsme sirotci, neměli jsme nikoho. Ale Kevin, Kevin tu měl rodiče, které hodlal mávnutím ruky opustit. Bylo vidět že i přes jeho značnou snahu mu začínají chybět. Kevin pozvedl hlavu a otevřel ústa k tomu, aby nám něco řekl. Přerušil ho ale silný zvuk, který nám přikazoval dostavit se k oblekům a připravit se na odchod...