Můj malý vrahounku

Kapitola 6.

Bylo po všem. Cíle inhumovány úspěšně. Kromě Nicka. Ale ani ho vlastně nechtěl zabít. Jenom vystrašit. Vše by mělo být v pořádku, tak proč se mu klepaly ruce a pořád se ohlížel, jestli někdo nestojí za ním s kudlou připravenou k bodnutí.

Možná paranoia. Oliver opravdu nevěděl a to ho děsilo. Vždy si zakládal na tom, že o sobě ví vše. Proč reaguje a dělá to co dělá. Ale teď nevěděl.

„Hlavně klid. Prostě práce," uklidňoval se a masíroval si při tom spánky. Nohu měl před sebou položenou na konferenčním stolku, tentokrát na faře. Už se přestěhoval. Nedalo to moc práce, neměl co stěhovat. Ale vzpomínky na něj dopadaly.

Hlavou mu prosvištěla teorie, jestli není tak vyděšený právě kvůli faře. Posvátnému místu, kde se scházeli nejčistší lidé. A on tam přišel. Celý od krve a hříchu.

Ne. Dělá to pro dobro společnosti. Nemůže být úplně vítán, ale také mu nezavřou dveře.

„Zvládnu to. Dělal jsem to přece tolikrát," řekl si a pro změnu nemyslel na kudlu v zádech, ale na nadcházející povinnost. Bohoslužba. Neděle ráno a plný kostel. Bylo zvláštní, že se lidé scházeli v kostele víc, než před tím, co vybouchl ten, ve kterém zemřel otec Benedikt.

„Pro otce Benedika. Pro Benedikta. Pro Bennyho. Zvládnu to a budu pokračovat v tradici," mluvil dál. Zastavil se teprve, když začaly hodiny odbíjet půlu.

~~~

Byla jako každá jiná, kterou zažil. Až na konec. Neodpustil si pár slov o otci Benediktovi. To nemohl. Cítil by se špatně. Provinile.

„Nyní se pomodleme za nás za všechny. Za ty, co tu nejsou a ty co tu jsou. Za všechny, aby přišli do nebe. Aby přišli tam kam si zaslouží," pronášel pomalu a hlavu měl skloněnou k sepnutým rukám. Bylo ironií, že i když mumlal do dlaní, tak ho všichni slyšeli.

Ale všechno proběhlo tak, jak mělo. Všechno až na jednu věc. Uprostřed jeho kázání o svatém Petru se pootevřeli dveře a do kostela někdo vklouzl. Oliver to neřešil a pokračoval. Dokonce i tehdy, když uviděl tvář nově příchozího.

Nick. Jak se vůbec opovažuje objevit se tady, pomyslel si Oliver, ale i tak pokračoval klidně dál. Pohledem ale stále sklouzával k tomu mladíkovi v nejvzdálenějším rohu kostela. Hlavou mu vrtalo, co vůbec dělá na svatém místě. Nezdálo se mu, že by Nick byl věřící. Minimálně si ho nedokázal představit v kostele během bohoslužby. A teď tu seděl v poslední lavici a vše poslouchal.

Na chvíli se zastavil, aby si vše urovnal. Poté pokračoval.

Vše skončilo. Lidé se začali rozcházet. Oliver stál u vchodu do kostela a potřásal si rukou s každým, kdo chtěl. Sem tam prohodil pár slov a vykouzlil úsměv. Ten úsměv, díky kterému ho všichni milovali. Nejspíš. Byly věci, kterými si nikdy nebyl jist, a ani je nebral jako samozřejmost. Ale teď se mu hodil.

Když odešli, otočil hlavu ke vchodu do kostela.

„Bylo to pěkné kázání. Myslím. To o tom svatém Petru. Jak ho ukřižovali," pronesl Nick a usmíval se. Byl to skoro až bláhový úsměv, který, jak Oliver hádal, značil u lidí zamilovanost nebo spokojenost.

„Já bych řekl, že je to spíše smutné. Někdo tak nadaný a lidé ho ukřižují. Ostatně, to lidé dělají odjakživa," promluvil Oliver a konečně se otočil celým tělem k Nickovi, který pro tentokrát vypadal i celkem slušně. Košil. To ho téměř až ohromilo. Pokud by to nebral jako samozřejmost.