Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 43// Kde je James?

Zbytek března proběhl v klidu. Dál jsem s ostatníma chodila na hodiny přemísťování (v tom jsem byla bohužel dost marná) a trávila čas s Lily, Kim a Poberty. Byli jsme teď něco jako taková velká parta. Často jsme spolu chodili na školní pozemky nebo k Hagridovi a bohužel jsme se zase stali středem zájmu. Ostatním to samozřejmě nevadilo tak jako mně.

Přes všechny ty oslavy narozenin, výlety do Prasinek a večery strávené s ostatními, jsem na deník skoro zapomněla. Došlo mi, že víc už toho nezjistím. Musela jsem se smířit s tím, že je prostě prázdný a že jsem Tajemnou komnatu možná ani nenašla. Ale, chci si vůbec kazit tyhle dobrý časy nějakým Tomem Riddlem?

S Regulusem jsem neměla moc možností se vidět. Na veřejnosti mě musel urážet, aby si získal Bellinu důvěru a vytratit se z dohledu holek bylo v podstatě nemožný. I přesto jsme se jednou sešli v Komnatě nejvyšší potřeby, abych zjistila, jak to Reg zvládá.

V půlce dubna přišlo i zděšení z nadcházejících závěrečných zkoušek. Kofein se stal mým jediným dopingem pro dlouhý noci plný válek obrů, mizícího kouzla a nesmyslných předpovědím v křišťálových koulích. Ale dalo se to zvládnout.

Lily a Remus se učili ještě víc než já, že jim James musel několikrát vytrhávat učebnici z rukou. On a Sirius si s učením moc starostí nedělali. Pořád to jsou ty starý Poberti porušující školní řád a tyranizující Filchovu kočku. Ale něco se s nima přece jenom změnilo. James Potter už není ten, koho Lily Evansová pořád odmítala. Teď už spolu chodí skoro pět měsíců a už se tomu nikdo nediví. Já a Sirius už se vůbec nehádáme. Poslední dobou přestal využívat holky pro svoje potěšení, což mě samozřejmě potěšilo. Sice nám všem bylo jasný, že Sirius za tu dobu co uplynula, s nějakou holkou určitě byl, ale teď už to není tak jako předtím.

„Siriusi," zavolala jsem na Blacka, kterej ležel rozvalenej na gauči ve společence a zamyšleně četl učebnici lektvarů. „Nevíš, kde je James? Od snídaně jsem ho neviděla a na obědě taky nebyl."

„Cože?" nakrčil obočí a vstal. „Myslel jsem, že je s tebou. Lily taky nic neví?" zeptal se a rukou si projel svoje tmavé vlasy. Začala jsem mít trochu strach. Kde je sakra ten Potter?

„Lily je na pokoji. Sama." dodala jsem, když jsem uviděla jeho úšklebek. Sirius mávnul rukou. „Určitě je v pohodě. Ty ses vytrácela pořád a on stoprocentně něco chystá. Navíc, tady se mu nic stát nemůže." pokrčil Sirius rameny a sednul si zpátky na gauč a do ruky si znova vzal otrhanou učebnici.

„Jo máš pravdu." kývla jsem hlavou a usmála se.

„Vážně, znáš Jamese. Nedivil bych se, kdyby chystal Lily rande."

Uchechtla jsem se. „Jasně. Já se půjdu projít, třeba na něho narazím. Zatím!" mávla jsem a bleskově se vytratila se ven.

Snažila jsem se Jamesovu nepřítomnost vytěsnit z myšlenek. Sirius má pravdu. Určitě chystá nějaký překvapení pro Lily, možná dokonce navštívil Prasinky pod neviditelným pláštěm, který nám nedávno ukázal. Nic se mu stát nemohlo. Prostě ne.

Ve svých myšlenkách jsem procházela hradem. Zkoušky se pořád a pořád přibližovaly a tak jasem se rozhodla pro menší studijní odpoledne v knihovně. Na chodbách bylo poklidně, protože byl víkend a příjemné sluneční paprsky dopadaly okny na zem.

Zaslechla jsem řinčivý zvuk a prudce jsem se otočila. Nikde nic. Brnění stálo neporušeně a já zamyšleně svraštila obočí. Mně už vážně hrabe. Trochu se mi rozbušilo srdce, ale rozhodla jsem se jít klidně dál. Než jsem ale stačila udělat krok, moje tělo protnula ostrá bolest. Zapřela jsem se o kamennou stěnu a snažila se zhluboka dýchat. Ta bolest byla příšerná, jakoby se mi lámaly všechny kosti v těle a vařila se mi v žilách krev. Najednou to ustalo. Nechápavě jsem zamrkala, stále natisknutá na stěně.

Jako bych se ztratila ve svojí hlavě, před očima se mi rozprostřela tma. Nebylo to jako u předešlých incidentů, tentokrát to bylo jiné. Jakoby v mojí hlavě byl někdo se mnou. Ale jak, proč a kdo?

Před očima jsem uviděla regály. Bylo jich snad milion, ale ještě děsivější bylo to, co stálo na nich. Nespočet svítivých koulí. Uvnitř nich byla mlha, která se každou chvíli kroutila a připomínala lidské tváře.

Na chvíli jsem se ocitla zpátky na chodbě. Nemám nejmenší tušení co se děje. Snažila jsem se soustředit na bradavickou chodbu, ale neměla jsem sílu tomu zabránit. Zase jsem uviděla to divný místo. Zdálo se, že v dálce někdo sedí na židli. Nemohla jsem jít blíž, viděla jsem to jenom zdálky. Byl to chlapec. Nad ním se tyčila jiná postava, mnohem větší, mužská. Mířila na něj hůlkou, něco říkala, ale já jsem nic neslyšela. Rozbušilo se mi srdce, strach mi koloval v žilách. Co když je to-?

Obraz zase zmizel, místo toho se mi hlavou rozezněl hlas. Cítila jsem, jakoby se mi měla hlava pod tím tlakem rozskočit. Jakoby se někdo snažil dostat do mojí hlavy.

„Už víš, kdo tam bezmocně sedí a čeká na tvojí pomoc?" ptal se mě hlas uvnitř mojí hlavy. Ne. Ne. Jen to ne.

„Jistěže to víš. To ten tvůj nechutnej kamarádíček Potter." zasmál se dívčí hlas. Byl mi povědomý, ale za nic jsem si nemohla vzpomenout odkud. Nejde to.

„Ale ne. Pán Zla chce tebe a ne nějakýho odpornýho krvezrádce. Tak ukážeš mi, jestli seš tak odvážná Nebelvírka, hm?" uchechtla se neznámá dívka. „Přijď na ministerstvo kouzel, na odbor záhad. A zachráníš Pottera. Vyměníš ho za sebe. Nebo se moc bojíš? Řekni, bojíš se?" vysmíval se mi hlas. Cítila jsem, jak slábne a postupně se vytrácí pryč. Potom už nic nezbylo. Zůstala jsem sama uprostřed chodby.

Srdce, div mi nevyskočí z hrudníku. Moje ruce se třesou pod náporem toho stresu. Fakta jsou naprosto jednoznačný. Tom Riddle má Jamese. Má ho, protože se chce dostat ke mně. A něco mu udělá, pokud tam nepřijdu. Sakra!

Můj mozek se uvedl do stavu vymýšlení toho nejlepšího řešení. Musím jít hned. Nemám moc času. Musím přece Jamese zachránit, on s tím nemá nic společnýho. To já. Nemůže se mu něco stát, kvůli mně. Měla bych to někomu říct. Brumbálovi. Brumbál je ten člověk.

Vysprintovala jsem do věže, kde má Bumbál kabinet. Celá jsem se třásla, před očima se mi pořád promítalo, co se asi děje Jamesovi. Mýmu nejlepšímu kamarádovi.

Rychle jsem vyhrkla milion hesel sladkostí, až se chrlič odsunul. Vyběhla jsem co nejrychleji schody a několikrát prudce zabušila na dveře.

„Pane řediteli! Sakra, jste tam?"

Žádná odpověď. Vzala jsem za kliku a otevřela. Pracovna vypadala jako pokaždé, když jsem tu byla. To hlavní tady ale chybělo. Brumbál tu nebyl. Moje jediná naděje. Není tu. Co sakra udělám?

Moje oči ve spěchu zabloudily ke krbu. Pokud tam půjdu tak, jak Voldemort chce, zachráním Jimmyho, ale nejspíš se už sama nevrátím. Budu to riskovat? Dám svůj život za ten Jamesův? Sakra jo! Teď nemůžu čekat na Brumbála a hledat ho po celý škole. Na to nemám čas.

Spěšně jsem se rozhlédla kolem sebe. Přešla jsem k Brumbálovu stolu a utrhla kousek pergamenu a naškrábala na něj vzkaz.

Odbor záhad. Asi potřebuji vaší pomoc. -L.S.

Pod tlakem jsem papír nechala na stole a bezmyšlenkovitě přeběhla ke krbu. Hůlku mám v kapse, takže zvládnu všechno. Vstoupila jsem do něj a do ruky si nabrala plnou hrst letaxu. Tak fajn, teď nebo nikdy.

„Ministerstvo kouzel, odbor záhad, Londýn." chrstla jsem prášek a s hlučným bouchnutím jsem prolétla do temnoty.
-----
Hezky jsem to zakončila:D
Já sama se nemůžu dočkat dalšího dílu, určitě tam budou věci, co vás překvapí.
Mimochodem, chtěli byste bonusový knížky?