Assassin's Creed Povídky

Assassin's Creed - Revoluce

„Nic není jisté, vše je možné." Tato slova hrají v mém životě svou roli. Nejen v mém, ale i ostatních zabijáků. Naše heslo „Žijeme v temnotě, abychom sloužili světlu" je jen utěšující věta, jak nám vymýt mozky. Že zabíjíme ‚zlé lidi', aby byly lepší zítřky. Svým způsobem to pravda je. Ale ne všechny ty mrtvoly, které jsem odstranila, měli co dočinění s templáři. Možná s nimi obchodovali nebo spolupracovali, ale to z nich nedělá templáře. Pouze dělali svou práci, aby se uživili. Jako já. Můj názor nikoho ve vedení nezajímá, mám jen slepě poslouchat a plnit rozkazy. Bez otázek. Zabíjet lidi.

Dříve prý, před téměř jedním tisíciletím, kdy se Assassíni rozrůstali po celém světě, žil Ezio Auditore, italský Assassín. Velký mentor. V té době měli Assassíni vždy svůj jasný cíl. Templáře. Jejich přesvědčení mělo smysl. Dnešní svět je zkažený. Po celé zeměkouli to vypadá jako v poušti, žádná auta, žádné vozidla, pouze živí koně nás dopraví rychleji než naše nohy. Alespoň něco. Čím novější je svět, tím více se vracíme ke staré době. Elektřina je jen v hustě osídlených částí a to se využívá jen ze solárních panelů, takže stačí možná tak na pár spotřebičů jako je lednička a pár žárovek. Zkrátka všechno jde do kopru. Až na zbraně. Ty se neustále modernizují a zlepšují s pomocí staré elektroniky. Z té nám zbyly jen počítače, nějaké tablety, vysílačky a pár přístrojů, s jejichž pomocí se dají zbraně vyrábět. Jsme neustále ve válce. Ať už s Templáři nebo s Harpyjemi či jinými organizacemi. Během několika století jsme si udělali tolik nepřátel, že se z templářů stala spíše tradice, než odvěký boj. Ale proč, že to vlastně bojujeme? A za co? Assassíni byli vždy pro svobodné slovo, svobodu národa. Myslím, že dnes je to trochu nadsazené. Před pár desítkami let se králové a presidenti z nátlaku vzdali svých postavení a tím se rozpadly všechny státy, republiky a monarchie. Není žádná policie, není zdravotnictví, nejsou hasiči, není parlament, nejsou soudy, nejsou práce zkrátka nic. Žijeme jak divoká zvířata. Na vlastní pěst. Lid by měl mít nějakého vůdce, hlavu státu, protože jinak je lidstvo odsouzeno k záhubě. Někteří jedinci si toto uvědomili a vznikly tak organizace, kteří bojují za znovukontrolování lidstva. Přehánějí to. Chtějí lidi škatulkovat na vybrané skupiny. Bohatí, chudí, bílí, černí, vzdělaní... no však si to představte.

My Assassíni držíme stále při sobě, ale máme vedení, které nám určuje výcvik a mise. Bez něj bychom ani nebyli zabijáci.

Mě vybrali do nejlepší Pětky zabijáků. My sundáváme ty vysoce postavené vůdce, které je občas těžké dostat, jelikož jsou často zalezlí ve svém úkrytu a třesou se strachy, kdy si pro ně přijdeme. Občas se ukážou na veřejnosti, ale to si nemůžeme dovolit je zabít mezi nevinnými lidmi. Lid se o nás nesmí moc dozvědět, jelikož by nás hned odsuzovali, za to, co jsme „provedli". Díky Assassínům je totiž tenhle chaos, ale my, teda vlastně vedení, se snaží najít a uskutečnit alternativní řešení. Aby bylo co jíst, pít, aby byla normální práce, normální život jako dřív.

Právě se vracíme z jedné mise. Neúspěšné mise. Naším cílem měl být Gideon Hawk. Templář? Ne. Byl to Assassín. Asi před dvěma lety zahynul při požáru levého křídla assassínského centra. V levém křídle byla výcviková místnost a v době vypuknutí požáru tam sice nebylo moc lidí, ale naneštěstí mezi nimi byl Gideon, jeden z nejlepších mladých rekrutů. Měl být mezi Pětkou, ale zkrátka smrt si člověk nevybírá. Slavnostního výběru se nedožil. Teda aspoň jsme si to mysleli.

„Megan, co jste si sakra mysleli?" ptá se mě náš mentor Dante, jakmile vstoupíme do haly a zamíříme na ošetřovnu. Měli jsme štěstí, že jsme z toho vyvázli celí.

„My nemyslíme, my plníme rozkazy," odseknu rázným hlasem, abych zakryla svůj strach, že jsem neuposlechla. „Ale tohle nebylo správný!"

„Odkdy ty určuješ, co je a není správný?" dožaduje se odpovědi.