Kouzelné přátelství

Útěk z vězení

Pohled Hanky

"Emmo, už jsi připravená?" šeptem jsem se zeptala své nejlepší kamarádky. 

"Skoro. Jenom, mám si vzít i deku?" přehrabovala se Emma ve svých věcech.

"K čemu deku, Emmo? Pojď už, nebo uteču bez tebe." popohnala jsem jí a šla jsem směrem ke dveřím. 

"Hanko, prosím, počkej na mě!" volala na mě zběsile Emma a běhala po špičkách, aby stará podlaha neskřípala a aby mě i stihla dohonit. 

Blížily jsme se ke dveřím našeho pokoje. 

Potichu jsem otevřela dveře, aby ani jednou nezavrzaly. 

Povedlo se!!! 

Pustila jsem Emmu před sebe, aby potichu přešla po vrzajících prknech. Měla za úkol zjistit, která místa na zemi nevrzají. 

Emmě se to dařilo, až moc dobře. 

Šly jsme pomalu za sebou, až ke dveřím a najednou pod Emminou nohou zaskřípala podlaha.

Obě jsme naráz ztuhly a čekaly jsme, jestli si toho všimne Líza. Líza měla všechny děti v sirotčinci na starost. Každý kdo ji zná, ji nenávidí a moc dobře ví, že nesnáší děti, a kdyby si psala seznam, koho v sirotčinci uškrtí, tak já s Emmou bychom byly hned na prvním místě. 

Všimla! Za chvíli jsme jí za námi uslyšely utíkat.

"Utíkej!" zakřičela jsem na Emmu a běžely jsme ke dveřím. 

Emma ramenem rozrazila dveře a nám se ukázal pohled na obrovskou noční letní bouřku. 

Vyběhly jsme ven, ale hned, jak jsme vyšly z domu, tak do nás uhodil blesk.

ϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟϟ

Hned jsme padly k zemi.

Poslední co jsem slyšela byl výkřik Lízy a pak jsem se propadla do tmy.

Když jsem otevřela oči, byla jsem na zvláštní louce. Pořádně jsem se rozhlédla, vedle mě stála Emma a dívala se upřeně před sebe.

Chtěla jsem běžet k ní, ale něco mi to nedovolilo. 

Byla to laň. 

Chtěla jsem jí něco říct, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. 

Ta laň se na mě podívala svýma velkýma očima a něco jsem v nich zahlédla. 

Byly tam elementy: ,,voda, příroda, země a oheň".

V každém elementu jsem viděla ještě něco navíc, ale asi nejvíc mě zaujal oheň, byl v něm totiž oranžový drak.

Poté jsem se zase propadla do černočerné tmy, a když jsem se probrala, tak jsem spatřila sirotčinec. 

Vstala jsem z mokré země a podívala se na ležící Emmu. 

Netrvalo ani minutu a vstala taky.

Podívaly jsme se s Emmou za sebe a tam na zemi v mdlobách ležela Líza.

Koukaly jsme na ni asi tak pět minut, ale pak se probrala a když nás spatřila, začala rychle křičet, něco ve smyslu, že zombí útočí. 

Emma se hned chopila šance a řekla "My jsme duchové Emmy a Hanky. A pokud nepřestaneš týrat děti, tak tě budeme celý život strašit. Bu bu bu!" 

Líza hned vzala nohy na ramena a utíkala do sirotčince.

Ale zapomněla zavřít dveře, takže jsme slyšeli, jak volá po domě "Duchové ožívají a chtějí mě zabít!" 

Vůbec nechápu, kde přišla na to, že ji chceme zabít. 

Tímto způsobem chytře probudila celý sirotčinec.

"Emmo, pojď!" Zavolala jsem na Emmu a utekly jsme do lesa.

☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯☯