„Hele, Marino, kolik ti je?" kroutila Médea hlavou. Právě vyšly z rusalčí brány, blížily se parkem ke škole a její spolužačka si vytáhla mobil, potom netrpělivě čekala, až se nastartuje.
„Patnáct a půl," pohodila Marina při tom čekání hlavou.
„No, právě. Je ti patnáct a půl a lovíš tady Pokémony. Stejně jako můj bratranec, jenže on je trochu slabší na hlavu, tak se mu nedivím. Ale ty? A navíc je to pro tebe vůbec společensky vhodné?" rýpala Médea dál a sledovala otevírající se aplikaci.
„Jestli je to společensky vhodné, to nevím, ale právě Buližník mi radil, že tu včera na wifině ze školy chytil Ponytu. A to je první vývojové stádium Rapidashe," usmála se Marina. A když viděla, jak Médee lezou oči z důlků, dodala: „Rapidash je jednorožec, rychlý jako oheň. A víš přece, jak jsem na jednorožcích závislá."
„Ach jo," povzdychla si Médea a nechala tedy Marinu zírat do mobilu a pobíhat po cestách kolem kašny. Sama se zatím usadila na lavičku do stínu a přemýšlela, že snad je už větší vedro, než bylo v Řecku na Zakynthosu.
„Jo... jo... Mám!!!" poskakovala najednou Marina s mobilem jako malá.
„Ukaž," došla k ní Médea. „Jé, ten je roztomilej."
„Hm, je," posmutněla náhle Marina. Já vím, že jsem legrační, ale když já potřebuju něco, abych aspoň na okamžik zapomněla na tu hlubinu. Na to, co se stalo... zavřela Marina náhle oči.
Médea vycítila její smutek a vzala ji kolem ramen. „Ale už pojď, ať to stihnem. Stejně nechápu, proč ti paní Zlatuše nepůjčila ty dvě knihy s sebou. Mohly jsme ty výpisky udělat na pokoji."
~
V tomhle maturitním týdnu se ostatní ročníky učily ve svých sídlech za branami a do hlavní budovy přicházeli studenti jen zřídka. Jediné, co fungovalo jako vždy, byla redakce Rafael Expresu a knihovna. A právě do té knihovny se řítily, když proti nim dlouhými kroky vyběhl jejich šéfredaktor.
Kývl jim na pozdrav a hned na ně docela zhurta vyjel: „To je dobře, že vás vidím. Psal jsem ti na mail, Marino, a ty ses neozvala. Ten článek o Zakynthosu je příliš dlouhý. Proškrtat."
A než stačila nabrat dech, aby zaprotestovala, upaloval dál.
„Týjo, chápeš to?" kroutila hlavou a dívala se za vzdalujícím se septimánem.
„Ne, a to jsem do něj byla v primě asi měsíc zamilovaná," ušklíbla se Médea. „Stejně jako ty."
Marina zabručela a zase ucítila, jak jí mobil vibruje v dlani. Nějaký Pokémon se hlásil, aby si ho zkusila chytit. Vztekle vypnula aplikaci.
Hm, naivní obdiv k Martinu Špačkovi ze mě sice vyprchal už před třemi a půl lety, jenže to jeho sekýrování asi nikdy nestrávím, pomyslela si.
„Bude jednou čučet, až se dozví, kdo jsi," ukázala za ním ještě Médea bradou a raději se vydaly ke schodům do knihovny.
~
Jantarovými šperky ověšená paní knihovnice je srdečně přivítala. „Tak děvčata, jde se na to. Knihy jsme vám připravili s panem Ignáciem do rohové studovny. Tam vás nebude nikdo rušit. A je tam příjemný chládek."
Paní Zlatuše je vedla po sametově zelených kobercích do hloubi knihovny. Staré svazky kolem nich voněly a Marině se odmalička, a jak stárla, stále silněji zdálo, že knihy šeptají a že na ni volají. Některé hlasitěji, některé nesměle. Zatřepala hlavou a zvědavě si prohlížela tu část knihovny, kam dneska vstoupila poprvé. Stěny plné knih, a ony po úzkých schůdkách vystoupaly vzhůru do malé místnosti s rohovým oknem. Tam na stole již čekaly dvě připravené knihy.
„Jejda," hlesly obě a překvapeně na sebe pohlédly. Tak tohle opravdu nečekaly.
„Ano, chápu vaše překvapení. Aspoň už vidíte, proč jsem vám je, Marino, nemohla včera půjčit. Tahle váží osmdesát kilogramů, a to jsou v ní rodokmeny jen těch nejvýznamnějších delfíních rodů, které kdy na Zemi žily a žijí."
Zraky dívek sklouzly z obří encyklopedie delfíních rodů ke skleněné schránce, v níž byla uložena knížečka velikosti dlaně a vedle schránky ležela lupa.
„To víte," pousmála se paní Zlatuše, „někteří badatelé mívají zvláštní smysl pro humor... Tak, nebudu vás zdržovat, dejte se do práce. Kdybyste něco potřebovaly, jsem ve vstupní hale."
~
Marina si odložila batůžek a pokusila se otevřít Encyklopedii delfíních rodů. „To asi budeme muset dělat spolu," obrátila se k Médee, „to jedna neotevře."
Médea už vytáhla zápisník s pokyny, jak mají projekt vypracovat. „Tak jo, opatrně," souhlasila a otevřely knihu na stránce s obsahem. Atlantské a tedy tím pádem i evropské rody byly hned v první části knihy. „Aspoň nebudeme muset obracet tolik stránek. Stejně je vidět, že všichni studují jen tu Evropu, takže jsou tyhle první stránky osahané a zbytek je docela netknutý," ukazovala Marina.
„A jo, ty jsi úplný detektiv, toho bych si nevšimla," sklonila se Médea k boku knihy.
„Toho jsem si už dávno všimla u nás na vesnici v knihovně," vyprávěla Marina a prohlížela si krásně ilustrované stránky s delfíny. „Když kniha není osahaná celá, je jasné, že lidi třeba od půlky nudí, a tak si ji často ani nepůjčuju."
~
Když našly delfíny ze Zakynthosu, kteří jim dělali průvodce, dozvěděly se, že patří do slavného rodu Phoibos. „Své jméno získali tím, že tvoří družinu Apollona zvaného Phoibos, tedy Zářivý," diktovala Marina. „Jejich specializací je především léčení, hraní už méně, ale hraví jsou. Stále pracují na spojení našeho světa s Atlantidou, tedy s tím, co... z ní zbylo," skončila v šepotu, protože si znovu vzpomněla na celou tu hrůzu, kterou prožila v mořských hlubinách.
Médea ji zase sestersky objala. „To bude dobr–"
Tiché kroky je vyrušily. Skoro poděsily.
„Arthos?" špitla Marina a srdce jí poskočilo v hrudi, když zahlédla známou siluetu.
Nebyl to Arthos. Ale...
~
(Pokračování příště...)
