Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola druhá

Melissu probudil paprsek světla, který jí přeletěl po tváři. Byla vzhůru, ale nechala zavřené oči. Měla ráda tyhle chvíle mezi spánkem a úplným probuzením. Byly jen její a ona si je užívala. Naslouchala tichu, které ale něco rušilo. Melissa se na ten zvuk zaměřila. Připadal jí jako tiché hučení. Přemýšlela, co by to asi mohlo být, nebylo to pro ni ale snadné. Bolela ji hlava, cítila se podivně malátná a hrozně unavená. Ten zvuk ji obtěžoval. Co to mohlo být? Chtěla otevřít oči, ale i to jí připadalo hrozně namáhavé, proto to po chvíli vzdala. Měla pocit, že se děje něco opravdu důležitého. Něco hrozného... Soustředila se na ten pocit a doufala, že ji přivede na nějakou myšlenku. Po pár vteřinách Melissu přemohla únava a malátnost, usnula.

„Kdy se probudí?" zaslechla Melissa velice tichý ženský hlas. Zněl cize.

„Až si odpočine. Dostala spoustu léků. Možná se vzbudí za chvíli, možná za několik hodin, to vám teď nedokážu přesně říct. Bude ale v pořádku," odpovídal druhý neznámý.

Pak znovu bylo ticho, rušené jen tím podivným zvukem. Melissa se zavřenýma očima naslouchala, pak si uvědomila, že jí něco připomíná. Kávovar! To bylo ono! Že by ho večer nevypnula? To je nesmysl. Vždycky večer kávovar vypínala, aby náhodou ráno... Melanie! Melisse před očima proběhl hrozný obraz. Zakrvácená bílá květinka. Prudce otevřela oči a na chvíli ji oslepilo silné světlo. Hlava jí rozbolela ještě víc, ale otupělost i únava zmizely. Rychle mrkala, aby si na světlo přivykla.

„Holčičko... Klid," ozval se povědomý hlas po její pravé ruce.

Melissa se pokusila otočit hlavu na stranu, odkud hlas zněl. Ale bez úspěchu, jen ji zabolelo za krkem.

„Kde je Melanie? Melanie, pojď k mámě... Melanie...," zašeptala.

„Zlatíčko, klid, jsem u tebe," ozval se hlas její matky. Melissa poznala, že její matka pláče.

Podařilo se jí trochu otočit hlavu, dívala se na ni. Měla zarudlé oči, vypadala, jako by se bránila slzám.

„Mami... Melanie... Kde je?!" poslední větu Melissa téměř vykřikla. Rozbolelo jí z toho v krku, ale bolest nevnímala. Potřebovala vidět svojí holčičku. Hned.

„Melisso... Holčičko... Ona... Melanie... Ona je...," hlas její matky utichl pod návalem emocí, rozplakala se.

„Ne! Není! Není! Nemůže být! Kde je moje holčička?! Co je s ní? Kde je?! Kde je?!" křičela Melissa jako smyslů zbavená.

Nevšimla si, že se jeden z přístrojů vedle ní, původce toho otravného zvuku, hlasitě rozpípal. Nevšimla si, že někdo prudce rozrazil dveře. Jen křičela, volala jméno své holčičky, dokud se znovu nepropadla do tmy.

„Paní Smithová, slyšíte mě?" mluvil na ni mužský hlas.

Zase cítila otupělost, ale tentokrát nebyla tak velká. Pomalu otevřela oči. Nad ní se skláněl muž v bílém plášti. Pokusila se přikývnout, ale moc jí to nešlo. Měla na krku něco, co jí v tom bránilo.

„Jak se cítíte, paní Smithová?" zeptal se lékař.

Melissou projela vlna emocí. Jak by se asi mohla cítit?! Její malá, sladká holčička... Ona... Byla pryč! Zavřela oči, aby zadržela slzy.

„Odpočívejte, paní Smithová," doporučil jí lékař a odešel.

„Holčičko moje," zašeptala její matka a stiskla jí ruku.

Melissa si ani nevšimla, že tu ještě je. Lehce stiskla její ruku a zhluboka se nadechla. Každý sval ji bolel, ale ona to ignorovala. Jak by mohla vnímat bolest, když uvnitř byla mrtvá? Mrtví bolest necítí.

„Mami... Mami, musíš dojet zaplatit kostým. Nemůžeme ho... Takhle vrátit," zašeptala najednou.

„Co... Cože?" ozvala se nechápavě druhá žena.

„Kostým. Měla jsem ho z půjčovny, musíš ho zaplatit," Melissa se zhluboka nadechla a pokračovala: „Nebylo by to správné, kdyby nevěděli, že ho nedostanou zpátky."

„Co to říkáš? Jak na takové věci teď můžeš myslet?!"

„Musíš tam zajít...," opakovala Melissa.

Matka její ruku pustila. Bylo slyšet vzlyknutí a klapnutí dveří. Melissa v nemocničním pokoji osaměla. Po tvářích jí stékaly slzy, konečně jim nechala volnou cestu. Ani je nestírala a nesnažila se je zastavit. Její Melanie... Její holčička byla pryč. Pryč! Jak teď bez ní bude žít? Co bude dělat, když neuslyší její hlas? Neuvidí její vlásky? Nikdy už jí neřekne, jak moc ji miluje. Nikdy! Nikdy! Pláč ji nakonec uspal. Upadla do bezesného spánku, který ji na chvíli odnesl pryč od její bolesti a beznaděje. Pryč ze světa, kde umírají krásné malé holčičky.

Tentokrát se probudila do tichého a prázdného pokoje. Byla tma, jen kdesi svítilo malé světlo. Melissa se posadila. Zatočila se jí hlava, proto se pevně chytila okraje postele. V levé ruce ucítila slabé bodnutí. Chtěla se tím směrem podívat, ale znovu jí něco zabránilo pohnout hlavou víc než o pár centimetrů. Pomalu tedy ruku zvedla tak, aby se na ni viděla. V šeru místnosti rozeznala hadičku, která jí vedla do hřbetu ruky. Ruku opatrně položila na peřinu. Pravou rukou si sáhla na krk a ucítila měkký krční límec. To on jí bránil v pohybu! Chtěla ho rozepnout, když se ozvalo zaklepání. Nereagovala, nechtěla nikoho vidět. Hlavně nechtěla s nikým mluvit. Dveře se stejně otevřely.

„Zdravím, paní Smithová. Viděla jsem, že jste vzhůru, tak jsem se na vás přišla podívat," ozval se mladý hlas vesele.

Melissa se dívala na zdravotní sestru nechápavým pohledem. Jak může být někdo veselý? Jak?! Jak může někdo cítit radost ve světě, kde umírají malé blonďaté holčičky?

Mladá sestra její nechápavý pohled pochopila po svém a ukázala na prosklenou stěnu proti postelím: „Viděla jsem vás tudy. Některé pacienty musíme mít pod dohledem, proto sedím za tou zdí."

Melissa se podívala před sebe. Za skleněnou stěnou svítilo malé světlo a monitor počítače.

„Jak se cítíte, paní Smithová? Nepotřebujete něco?" ptala se sestra svým nepříjemně veselým hlasem, zatímco Melisse upravovala polštář. Melissa jen zavrtěla hlavou, sestra se usmála a zkontrolovala přístroje, při odchodu se ještě otočila a dodala: „Když budete něco potřebovat, zazvoňte na zvonek nad sebou. Ještě můžete odpočívat, za dvě hodiny za vámi přijde lékař na ranní prohlídku. A měla byste ležet."

Dveře znovu tiše klaply a mladá žena osaměla. Pomalu se položila, nechtěla to nepříjemně veselé stvoření přilákat zpátky. Pozorovala tmavý strop, který jí jako plátno promítal děsivé obrázky. Nebyly z filmu, ale z události jen několik hodin staré. Po tvářích se jí zase koulely slzy. Nenašla sílu na to, aby jedinou z nich setřela.

Druhá kapitola Melissiina smutného příběhu. Moc děkuji za komentáře, které byly u minulé kapitoly. Další kapitolu se pokusím přidat, co nejdřív mi to pracovní povinnosti dovolí.