Gray Fullbuster

Prolog

Skláněla jsem se v bolestech se skleněnýma očima od slz v potemnělé uličce. Neměla jsem kam jít. Neměla jsem nikoho, za kým bych mohla jít. Neměla jsem domov.

Proto jsem slkončila tady, na ulici, unavená, hladová a špinavá. Co jsem měla dělat? Celou tu dobu jsem v sobě potlačovala emoce, i když jsem věděla, že jednou už je neudržím, jako se to stalo teď.

Poslední, co mi zbývalo, byl hlouček opilých mužů, kteří si hledali pobavení na dnešní noc. Teď se kymáceli v opilosti směrem ke mně. Mluvili na mě, pokřikovali, ale já jsem je nevnímala. Uzavřela jsem se a propadal jsem do svých slz do té doby než se mě jeden z nich dotkl.

Ucítila jsem nepřijemný pocit šířící se od bodu doteku, ramene, do celého těla. Nepříjemné šimrání, které mi připomínalo praskání ledu pod těžkou váhou.

Najednou jsem emoce zatlačila do ústraní. Divoká šelma ve mně se probrala a byla připravená vycenit zuby. Ačkoli jsem byla slabá, tak moc slabá, že jsem nebyla schopná použivat magii, byla jsem připravená bojovat. O svou čest.

,, Ještě se mě dotkni a tvoje tělo zítra povezou do márnice," zavrčela jsem chladně, tak aby se útočník stáhl. Zapůsobilo to, ale démon alkoholu opět začal konat své.

,, Notak křehotinko, nemá cenu bojovat," zasmál se a mě se v únavě opakoval jeho hlas ozvěnou nebo se možná přidali jeho kumpáni. Na to ale nebyl čas. Obklíčili mě a zbývaly mi jen minuty než jeden z nich zaútočí. Proto jsem musela být ta první.

Rozpřáhla jsem se a sekla jednoho z nich přes obličej. Prsten, který jsem nosila na ruce mu vyhloubil na líci krvavý šrám. Ostatní se hned vzpamatovali.

Druhý, celkem ze čtyř, se ke mně dostal nejrychleji. Napadl mě ze zadu, na což jsem nebyla připravená a v rychlosti jsem se předklonila, dost přesně, abych ho překlopila přes svá záda do kotrmelce. Padl na zem a zůstal ležet. Prozatím.

Ten s krvavým šrámem, který si do teď držel ránu se k mému neštěstí zberkal rychleji než jsem předpokládala. Teď proti mě stáli čtyři. Ve vzduchu se nesla vůně hovězího masa pečeného na jablkách s cizrnovými klíčky. Při té představě můj žaludek zasténal. Adrenalin ale na chvíli umlčel jeho žalostné volání po jídle.

Varovný výkřik raněného mě donutil se krýt a následně udeřit. To už na mě ale útočil další. Když jsem mu uštědřila ránu do břicha, jeden ze zbývajícich dvou vzal nohy na ramena.

Nikdy jsem nebyla dobrá v boji, ale jejich dezorientovanost mi přinášela výhodu. Nicméně tím to nekončilo.
Náraz do břicha ho přinutil se zhroutit a to přimo ma mě. Nebyla jsem žádný drobeček, ale přeci jen byl větší než já. Poslední toho využil a vyrazil mu na pomoc. V pozici na zemi jsem byla bezmocná. Několikrát mě zasáhl do boku aniž bych se mohla jakkoli bránit. Zatím to ale vypadalo jen na modřiny.

Zaskučela jsem.

Pak jsem uslyšela vracející se kroky z místa kam před chvíli unikl ten nejbojácnější ale zároveň ten nejchyťrejší. Tohle byl konec. Mohla jsem doufat že se vrátil sám a ne s posilou.

,, To už by stačilo," uslyšela jsem mužský hlas. Byl přísný. Rozhodně nepatřil nikomu z opilců.
Oba se nemotorně odkymáceli pryč s vyděsenými výrazy spolu s grymasami vzteku.

Svinula jsem se do klubíčka. Představovala jsem tak snadnou oběť, ale měla jsem pocit, že tak utlumím bolest. Osoba, která teď stála nedaleko mě, byla buď mým zachráncem nebo ještě něčím horším než banda štamgastů.

Sehl se ke mě. Chtěla jsem ho odrazit, ale sotva jsem se pohnula zabolelo mě v žebrech tak, že jsem svůj pohyb byla nucena hned zastavit. Přiložil mi svou ruku na bok. Sykla jsem. Nezbývalo mi nic jiného než mu svěřit svou důvěru.

,, Teď to zabolí," řekl s klidem. Ucítila jsem jak pode mě podsunuje jednu ruku a pokouší se mě zvednout. Bodavá a řezná byla bolest, která mi vystrělila do boku. Nyní jsem dost hlasitě zasténala, abych mu dala najevo, že takhle to nepůjde.

Stále jsem mu neviděla do tváře. Vnímala jsem ho jen jako siluetu ve tmě. Vypadalo to, že mě nechce zabít, protože jinak už by to dávno udělal. Kousek ode mě poodešel. Chce mě tu nechat? Začala jsem se třást.

,, Teď se nesmíš hýbat, ano." Přikázal mi konejšivým tónem, jaký jsem si myslela, že jeho hluboký hlas nemůže ani vyslovit. Stuhnula jsem a čekala co se bude dít.

Temná postava ze sebe shodila kápi a postavila se směrem ke mně. Měla jsem pocit, že je ho oči se zablýskly, ale hned jsem tu ˇyšlenku zahnala. Mágové a tady? To nebylo možné. Proto jsem sem odcestovala.

Mezi obyčejné lidi, kde mi nemohlo hrozit nebezpečí. Najednou se ve mně něco pohnulo. Co když je jedním z Hrabětových poskoků a přišel pro mě, aby mě odvedl zpět. Jenže teď už bylo pozdě na to utéct.

Muž rychle předpažil, a když se jeho ruce střetly vytvořil se pod ním magický kruh z ornamentů. Zářil modrě. Takže nejspíš vodní magie. Pak ale záře z kruhu vyprchala a přesunula se do jeho dlaní, které teď fosforeskovaly konejšivou barvou nebe.

Sklonil se nade mě a já jsem s pomocí světla, které vydával, mohla spatřit odlesk jeho černých vlasů. Párkrát nade mnou přejel chladným dotekem a mnou projel uklidňující pocit. Nemohla jsem se ani hnout, ale už ksem se o to ani nepokoušela. Pak přitiskl ukazováček na můj spánek a já jsem se odebrala do chladných snů.

První kapitola je na světě. Tak co říkáte?