Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 48// Loučení

Postavila jsem se před velké zrcadlo v našem pokoji. Věci byly rozházené po zemi a všechny poličky, kromě těch mých, byly vyklizené. Vlasy jsem měla svázané do nízkého culíku a na tváři mi hrál šťastný úsměv. Lily právě běhala po pokoji a hledala druhý pár svojí boty, Kim se snažila zkrotit její kočku Macy, který se pravděpodobně domů vůbec nechtělo, no a já jsem se jim smála. Ať žije přátelství.

Tahle snídaně byla jedna z těch nejhlasitějších. Několik lidí v půlce jezení zběsile odběhlo, protože jim došlo, že si zapomněli zabalit svoje pyžamo s poníky nebo kartáček na zuby, a všichni se spolu loučili, velkýma dojemnýma objetíma. U našeho nebelvírského stolu neseděli jenom Nebelvírští, ale bylo tu i několik spolužáků z Mrzimoru a Havraspáru. Ještě že tu nebyla Bellatrix, která se na mě při každý příležitosti šklebila. Dokonce i Dona sedící opodál mi posílala vraždící pohledy.

Ale i po poslední užité snídani s Poberty, kteří po sobě házeli tousty, se všichni museli vydat na vlak. Slunce dneska pěkně hřálo, takže jsem se převlíkla do roztrhaných džínů a bílého trička. Kufry byly všem přemístěny do vlaku, ale protože bylo pěkně, na nádraží v Prasinkách jsme museli dojít pěšky. Samozřejmě jsem Poberty a holky musela doprovodit.

„Uvidíme se až za dva měsíce." zesmutněla jsem, když jsme došli na rozlehlé cihlové nádraží. Bradvický Express už tu stál, z jeho komína se valila pára. Všichni se hned rozběhli do vlaku, ve snaze zabrat ty nejlepší místa.

„Budeme ti psát." přikývla s úsměvem Lily a pevně mě objala. Do našeho objetí se připojila i Kim. i když, ta na nás spíš jenom skočila.

„To teda budete." zasmála jsem se a pohlédla na skupinku Pobertů. Za ten školní rok, se všichni tolik změnili. Jsou to úplně jiný kluci, než ty, který jsem potkala na nádraží King's Cross na začátku roku.

Objala jsem Jamese, Remuse a Petera.

„Kluci," zaskučela jsem. „Očekávám haldy dopisů. Pište mi úplně všechno, co se vám stane." zazubila jsem se. Chci vědět o tom, kam všude Remus pojede a co všechno provedou James se Siriusem u nich doma.

„Spolehni se, Beth." mrknul na mě James. „Ty nám musíš psát taky všechno. Vážně ti závidim, že tady můžeš bejt." ze srandy do mě šťouchnul a já ho naposledy objala.

„Užijte si prázdniny," usmála jsem se na všechny. „Budete mi chybět."

„Ty nám." Remus mi oplatil úsměv. Popadli svoje příruční batohy a nastoupili do červeno- černého vlaku. Jenom Sirius zůstal stát na místě a usmíval se. Zasmála jsem se.

„Budeš mi chybět, Stoneová." pronesl upřímně a zabodl do mě své šedé oči. Usmála jsem se a přitáhla si ho do objetí. Vážně jsem byla ráda, že ostatní Poberti už byli ve vlaku, protože jinak by to bylo trochu trapné.

„Ty mně, Blacku." oplatila jsem mu pravdivě. On už taky není ten sukničkářskej Black, kterej má každej týden jinou holku. I on mi přirostl k srdci. Možná o trochu víc, než by měl.

„Víš," začal a nervózně se podrbal na zátylku. Vypadal docela roztomile. „I přes to všechno, co jsem ti řekl, tě mám vážně rád." vysoukal ze sebe po částech a mně se po tváři rozlil úsměv.

„Vždyť víš, že já tebe taky." zaculila jsem se dojatě.

„No ale já asi-"

Přerušilo ho zahvízdání vlaku a volání průvodčího. Otočil hlavu a kouknul se na vlak, který se chystal odjíždět zpátky do Londýna. Odkašlal si.

„Měj hezký prázdniny," položil mi ruku na rameno, ale za vteřinu už zmizel v červeném vlaku. Zůstala jsem stát na nádraží a v okýnku se snažila zahlédnout jednoho z nich.

„Beth," James otevřel okýnko a zamával mi. Zamávala jsem mu nazpátek a to už se vlak rozjel po kolejích. Pára znovu zahučela a rozhodčí zapískal na píšťalku. Prváci byli natisknutý na zafuněných oknech a smutně pozorovali hrad mizící v dálce. S posledním máváním zmizel Bradavický Express v loukách a lesích. Přede mnou zůstala jenom prázdná kolej a na nádraží další dva hlídači.

S rukama v kapsách jsem se otočila a zamířila zpátky k hradu. Užívala jsem si sluneční paprsky a tiché šumění stromů.

Za to, že mě vyhodili z Krásnohůlek jsem nesmírně ráda. Bradavice jsou teď můj nový domov a já tu našla opravdové přátele. Přes to všechno, co se stalo, se bojím, že o to všechno přijdu. Že přijdu o Lily, o Kim, o Poberty. A že o ně přijdu mojí vlastní blbostí.

Děsí mě moje vize. Děsí mě hadí jazyk. Děsí mě věštba. Děsí mě Voldemort a děsí mě můj vlastní strach.

Ale nejvíc mě děsí to, co se teprve stane. Protože o tom nemám nejmenší tušení.