Sedím tiše s hlavou v oblacích, skličující pocity samoty se snaží dobít mou pevnost. Pevnost ztracenou ve světě, který neexistuje. Po zádech mi přejel mráz šeptající to strašné prokletí. Ležím v myšlenkách nespoutaných. Putuji mezi dvěma světy, mezi dvěma srdci. Nikdy bych nedoufala, že pocity beznaděje dokáží probudit lásku i tam kde není. Tam kde ani být nesmí. Na rukou cítím želízka plná názorů ostatních. Názorů probdělých nocí, které se mi pletou do cesty za mým snem.
Ocitám se na křižovatce světů tolika si vzdálených. Ani jeden konec nezdá se být osvobozením. V zádech cítím zabodnutý nůž tolika lidmi držený, doprovázející bolest neznající konce a strach planoucích očí. Pohledy nechápajících tváří, vytržených z reality mi napovídají chyby. Chyby života, který ani nezačal. Vůně závisti přetrvává ve všech koutech našich srdcí, a tváře rádoby krouží opodál. Chopit se šance, ublížit a navždy odejít. Je to řeč, které nerozumím. Hlas, který neslyším. Láska, kterou už necítím.
