Room-Mate

~35~

Nikky

„Slečno, slečno? Slyšíme se?" Přivykám si na světlo a zaostřuji na tvář nějaké ženy. Něžně se usměje, otře mi čímsi mokrým tvář a pak mě pohladí.

„Jak se cítíte?" Vytřeštím na ni oči. Chce, abych odpověděla, ale nemůžu. Ne přes tu trubičku, co mám v puse.

„Jen naznač, ano?" Přejde k tykání. „Gwen! Zavolej Ryana a primáře. Slečna se probrala!" Houkne kamsi a znovu se skloní. „Hm?" Semknu víčka a dlaň zatnu do pěsti a pak zvednu palec.
Zacukají ji koutky a znovu mě pohladí.

„Bolí tě něco?" Zavrtím, naprosto minimálně hlavou.
„Přijdou lékaři, a toto zkusíme vytáhnout, ano?" Div neškubnu rameny.

Dva v bílém, se objevili do pár minut. Zatímco ke mně mluvili, sestřička popojela s postelí a jeden z nich mi vytahoval trubičku.
„Udýchá to? Není to brzy?" „Čím dřív, tím líp. Saturaci má dobrou a kdyby ne, holky nachystali kyslík. A věci k intubaci máš hned za sebou."

Uteče mi několik slz a když je trubička konečně venku, začnu lapat po dechu. Na obličeji mi přistane maska a konejšivý hlas starého doktora opakuje, ať se uklidním, že je to dobré.

„Klesá ji saturace." „Ne riskantně. Nikky, uklidněte se, ano? Je to dobré." Drží mě za rameno a šeď v jeho očích je vážně, podivně, uklidňující.
„Dobře, tak je to správně. Budu se ptát, ano?" Opět semknutí očí na souhlas.

„Víte, kde jste?" Těkám očima po prostoru, vnímám pachy... Semknu znovu víčka. Nemocnice...

„Zkusíte promluvit, ano?" Vyděšeně na něj pohlédnu. Mám v ústech Saharu, potřebovala bych se napít... „Zkusíme to?" Rezignovaně dám očima souhlas.

Sundají mi masku, znovu lapám po dechu. Mám strach, že se udusím. Znovu mám masku na tváři a doktor se znovu, konejšivě sklání.
Po pár minutách dýchám sama. Na pár sekund mi přiloží masku a znovu oddělají... Tak to je pár minut, doktor se stále konejšivě usmívá a znovu po mně chce vědět, kde jsem.

„Ne-ne-nemocnice." „A jak se jmenujete?" „Nikky Bennet." „Věk?" „Sedmnáct." „Pamatujete si, co se stalo?" Kývnu, jak bych mohla zapomenout.
„Vše je v pořádku, ano? Operace byla úspěšná." „Kde je můj přítel?" Doktoři si vymění pohled, mě zachvacuje panika.
„Nikky, máte tušení, jak tu jste dlouho?" „Ne." „Necelých čtrnáct dní. Po operaci, jste upadla do kómatu, váš přítel za vámi chodí a šíleně se bojí, že se neproberete." Potlačím protočení očí. Takže kóma? Čtrnáct dní je... No málo, ne? Lidé bývají v kómatu třeba i dlouhé roky...
 „Zavoláte mu?" „Nebojte se." „Jsem opravdu v pořádku?" Už byli na odchodu a mně to hlavou šrotovalo.

Zblblá z filmů, jsem překvapená že mluvím a nemám mezery v paměti. „V naprostém." Navrátím masku na obličej, preventivně mi ji dali zpět a zavřu oči.

Když opomenu fakt, že zdravotnictví vůbec nerozumím a nemám tušení, jak má co fungovat po kómatu, je to pro mě prostě divné.

„Nikky! Nikky... Lásko..." Otevřu oči a okamžitě se mi začnou plnit slzami. 

************************************
Děkuju! :o) ♥♥♥