Co to má být? Kdo to je? Proč se drží za ruce? Bože Kate, už máš dost let na to, aby tvoje hlavička pochopila o co tu jde.
„Ehm. Mami?" Řekla jsem a podívala se na ni dost zmateným výrazem.
„Oh, omlouvám se. Kate, tohle je můj přítel Jimmy. Jimmy, moje dcera Katelin." Řekla a usmála se. Vypadá šťastně. Ach... Tak přítel. Měla bych být ráda, ale nejsem. Proč nejsem ráda za to, že máma vypadá po dlouhé době šťastná? Nevím, jestli to bylo z toho rozhořčení z telefonátu, co jsme asi před deseti minutami vedly, nebo v tom bylo něco zcela jiného, ale jedním jsem si zcela jistá. Jestli za chvíli neodejdu, rozbrečím se.
„Ahoj Katelin. Rád tě poznávám. Tolik jsem toho o tobě slyšel. Doufám, že spolu budeme vycházet." Řekl a natáhl ke mně ruku.
„Tak to jsem ráda, že o mně někdy mluví." Řekla jsem s mírným úsměvem a natáhla k němu ruku taky. Musím pryč. „Dobře, teď když mě omluvíte, musím si udělat věci do školy." Řekla jsem nepřítomně. Ani jsem nečekala na jejich odpověď a vydala jsem se rychlým krokem do svého pokoje.
„Za chvíli bude oběd tak dojdi, ano?" Zavolala mamka.
„Nemám hlad." Ještě jsem stihla říct.
Hned po tom, co jsem za sebou zavřela dveře, mi bylo jasné co teď přijde. Pálily mě oči už od začátku. Přítel. Hrálo mi v hlavě dokola. Vím, že by se moji rodiče už nedali dohromady, ale vědět, že by tady byla malinkatá šance, že ještě ano, tohle by se nestalo. Bolí to. Rodiče se přes to možná už dostali, ale já ne. Jak se přes to mohla dostat tak rychle? Vždyť jsou to sotva dva měsíce od rozvodu a ona už má přítele. Jistě, rozvodové papíry se řešily už nejmíň před dvěma lety, ale nikdy jsem nemyslela, že by se mohli opravdu rozvést.
Kdy mi chtěla vlastně o Jimmim říct? A jak dlouho už spolu vlastně chodí? Ví o tom táta? Proč mi sakra neřekla, že s někým chodí? Pak si ho sem přivede jakoby nic.
Tyhle slzy jen tak nepřestanou. Vytáhla jsem si svůj deníček, který byl pod polštářem a zapsala do něj datum.
Představuji vám svůj deníček: 'DENÍK PLÁČE'. Tohle zlatíčko má 15 řádků na 500 stran. Zapisuju si sem poslední dva roky veškerý svůj nářek, pláč, vzlykot, a ostatní. Od té doby co tu není David, jeho místo někdo musel zaujat.
Oči mě začaly pálit ještě víc, když jsem si přečetla své první datum. To bylo zrovna v den té nehody. V den, kdy jsem naposledy cítila jeho teplou náruč a slyšela sílu a odhodlanost v jeho hlase. V den, kdy mi tento deník dal a řekl: „Doufám, že ti bude pomáhat." Proč? Proč na něj myslím zrovna teď? Řekla jsem si, že kvůli němu už plakat nebudu, ne? Myslela jsem si, že mě jeho smrt už neovládá. Tak proč?
Lehla jsem si na postel a se slzami v očích začala znovu usínat.
***
„Davide! No tak. Neblbni! Co když někdo dojde? Ne! No tak. Pust mě. Prosím. Už-už budu hodná!" Říkala jsem se smíchem v hlase.
„Neboj, nikdo nepřijde. Už ani učitelé tu nejsou." Řekl klidným hlasem a začal mě lechtat ještě víc. Snažila jsem se mu vysmeknout a utéct. Bohužel jsem zakopla o jeho nohu a spadla obličejem na zem. Neřešila jsem, že to šíleně bolelo, protože ten idiot mě nenechal se ani zvednout. Obkročmo si na mě sedl a lechtal mě dál. Myslela jsem si, že se snad i počůrám. Jsem šíleně lechtivá a on to moc dobře věděl.
„Ne! Prosím! Opravdu, opravdu se počůrám! Přestaň, Davide!" Řvala jsem se smíchem. On se nadzvedl a já jsem si myslela, že by ho to už snad mohlo přestat bavit. No, opak byl pravdou. Převrátil si mě k sobě, otočil mě na záda a lechtal dál.
„Dobře, přestanu pod jednou podmínkou." Řekl klidným hlasem a podíval se mi do očí.
„Fajn! Udělám cokoliv, hlavně prosím už přestaň! Vážně bych to už dlouho nevydržela." Řekla jsem a hlasitě oddechovala. Stále se mnou udržoval oční kontakt a mě to začínalo znervózňovat. Najednou se naklonil ke mně, podepřel se rukama u mé hlavy a řekl: „Jednu." Pak se ke mně natiskl a já nemohla uvěřit tomu, co se právě teď děje. Tak dlouho jsem po tomhle toužila, tak moc. Jednu ruku, kterou se podpíral, dal na moji tvář a palcem mě hladil po lícní kosti. Myslela jsem si, že snad omdlím, když začal pohybovat rty. Tohle se mi opravdu líbilo. Neuvěřitelné, co všechno s vámi dokáže udělat jedna pouhá pusa. Bylo to opravdu dokonalé. Tedy jen do té doby, než neopustil moje rty.
„Dvě" Automaticky jsem si ho za límec košile přitáhla zpátky k sobě a cítila opět jeho rty na mých.
„Tři." Řekl a tentokrát mě nelíbal na rty, ale dával mi malé pusinky na nos, tváře, čelo, spánky, dolní čelist a takhle si udělal cestičku zpět k mým rtům. „Tak dlouho jsem tohle chtěl udělat." Šeptl a pokračoval v líbání. Dokonalost.
„A proč jsi to neudělal?" Řekla jsem, když se opět přesunul na moji dolní čelist. Poté si dělal mokré cestičky až na můj krk, kde mi zanechal malé cucfleky. S malými a tichými vzdechy jsem doprovázela jeho pusinky z krku na moji klíční kost. Začínal mi rozepínat knoflíčky školní uniformy a přitom si jeho ruka hledala cestu na můj hrudník. Mé vzdechy se staly hlasitější, když se přestal podepírat i svou druhou rukou a zalehl mě celou svou vahou. Mohla jsem tak cítit, co s ním provádím. A že se mi tenhle pocit sakra líbil. Jakmile si jeho jedna ruka našla cestu na můj krk, jeho obličej opět přesunul zpět k mým rtům a když ho s menší silou zmáčkl, jeho rty hltaly mé steny.
Probudila jsem se zpocená a udýchaná. Proč se mi tohle sakra zdá?! Nechci to znovu vidět! Nechci to znovu cítit. Nechci to znovu prožívat.
K. yo. U téhle kapitoly jsem vypustila duši. Nejen, že s ní jsem absolutně nespokojená, ale taky jsem červená až na... zadku c:
Good. Snad se líbilo a tenhle malý smut nesmut raději nerozebírejte. Díky hele :d
Btw... Kdo je váš bias z BTS?
ČTEŠ
I need Your love before I fall - CZ
Fanfiction" „Chápu. Je to nesnesitelná bolest ze strany těch, které miluješ a máš rád. Tvoji přátelé se o tebe postarají." „Nemám přátele." „V tom případě jsem tady ještě já." " Katelin Redfox je sedmnáctiletá studentka střední umělecké školy. Po rozvodu...
