Sice to bude znít neuvěřitelně, ale já, co teď skoro propadám, jsem šla do školy o rok dřív. To, že budu opakovat nějakej ročník, je mi teď stejně naprosto někde. Bývala jsem premiantka třídy. Jo. Přesně tak. Já jsem byla ten nejchytřejší mozek. Od mých třinácti to jde s propěchem dost z kopce. Teď, když jsem se dostala až na háčko a píchám si i několikrát za den, už školu neřeším vůbec. Pokud mám světlejší chvilku, objevím se tam jednou do týdne. Ne že bych z těch pár hodin, co tam sedím, něco měla. Stejně to prospím. Učitelé si toho pomalu ani nevšimnou. Nesnáší mě, nesnáší všechny ty další spratky, nesnáší svou práci. Přijdou, něco odkecaj a jdou zas pryč. Nikdo z nás je nezajímá.
Jediný hodiny, během kterých se snažím dávat pozor, jsou chemie a matika. Ani pořádně nevím proč. Matika je hromada příkladů a písmenek, co nedávaj absolutně žádnej smysl a nakonec je stejně nikdy nepoužiju. Chemie mě začala zajímat po mým prvním tripu. Nikdy jsem od našich nedostávala moc peněz a když jsem se pokusila nějaký štípnout, vždycky na to přišli a já jsem dostala výprask. Během chemie jsem vždycky doufala, že zjistím, jak si trip připravit doma. Je to naprostá blbost, ale když smažce dojdou prachy, snaží se obstarat si fet jakoukoli jinou sebešílenější cestou.
Když jsem byla malá, chtěla jsem být doktorka a pomáhat lidem. Moc nadějně to nevypadá s tímhle snem už nevypadá. S jehlou jsem se hold sblížila trochu jinak. Sice dokážu naprosto bez problému napíchnou žílu, ale to asi stačit nebude. Navíc nemocnice jsem začala naprosto nenávidět. Bývala jsem celkem zdravá, ale teď mám skoro pořád v ruce trombózy. Ty mi zas tak v životé nevadí. Horší je žloutenka. Už jsem s ní byla ve špitále dvakrát. Rodiče neměli ani tušení, že bych mohla brát háčko, tak mě tam jen šoupli ať se mnou něco udělají a jeli pryč. Kdyby o mým fetování věděli, mělo by to jedinej rozdíl - ani do tý nemocnice by mě nedali. Prostě by mě nechali být.
Na Nový rok jsem si řekla, že bych se mohla znovu začít snažit do školy něco dělat a zkusit si píchat jen ráno. Ale přinuťte plně závislýho heráka, aby si najednou začal píchat jen čtvrtku toho, co do sebe dostane za pár hodin. Samozřejmě, že je to blbost. Už první hodinu jsem měla takovej absťák, že jsem si musela na záchodcích píchnout. Tehdy mi došlo, už nemám šanci se z toho někdy dostat. Jsem heračka. Ta, který se všichni bojí a vyhýbaj se jí. Odpad. Ale stejně jsem se cítila neskutečně cool. Jsem jiná. Nejsem jen nudnej ksicht jako moje rodina a všichni ostatní. Možná jsem heračka, ale sakra hrdá.
Ve škole se to o mně ví. Spolužáci aji učitelé. Všem je to jedno. Nejsem tam jediná heračka. Feťáky tam tiše tolerujou, dokud si nepíchají na chodbě nebo veřejně nekouří, nikdo to neřeší. Každej, kdo má trochu rozumu, by nikdy dobrovolně nešel vykonávat potřebu na záchodky ve druhým patře. Ukázkový drogový doupě. Schází se tu feťáci a feťačky z celý školy. Dealaři nikdy nebývaj daleko. Během jedný přestávky občas zvládnou vydělat i víc jak dvě stě marek. Nejvíc je sháňka po tripech, cigárech a haši. Po háčku moc lidí nejde. Většina heráků totiž do školy ani nechodí. Já si tu kupuju, jen když není jiná možnost. Školní dealeři berou za půlku půlky pomalu třicet marek. A ještě k tomu ten jejich fet ani není čistej. Můj dealer má fet vždycky čistej a dokážu ho usmlouvat celkem na levno.
Těch, co na něčem jedou, poslední dobou potkávám ve škole čím dál častěji. Je to celkem smutný, kolik lidí je na tom stejně špatně jak já. Ale co. Je to jejich chyba. Já do toho vlítla a nikdo mě nelituje, proč bych teda litovala já je?
