Můj malý vrahounku

Kapitola 7.

„Nicku!" ozvalo se za jeho zády. Neměl moc času. Za chvíli vystupoval a ty peníze potřeboval. Už opravdu neměl co jíst. Bohudík mu zatím neodstavili vodu, ale opravdu se mu nechtělo krást jídlo. Ne, že by nekradl. To občas ano, ale od návštěvy kostela v sobě cítil jakousi touhu po zlepšení. Krást byl pro něj začátek.

„Ano?" zeptal se otráveně a otočil se na starší ženu s přemalovaným obličejem a děsivým růžovým kostýmkem.

„Potřebuji od tebe službičku," usmála se na něj, ale nebyl to moc hezký pohled. Ne pro Nicka. Ten pomalu svěsil ramena a vybídl ji ať mluví.

„Holky včera měly dost náročnou práci a dneska je bolí záda. Mohl bys jim je rozmasírovat před vystoupením? Prosím. Vím, že by si nestihl to svoje, takže by ti každá zaplatila nějaké peníze. Je to pro mě fakt důležité. V soukromém salónu. Nějací nóbl chlapíci. Přece víš," podívala se na něj prosebně. Nick si povzdechl a podíval se na dveře vedoucí do baru zatažené závěsy.

„Dobře, ale chci nějaké už teď," řekl a vstal. Žena se na něj usmála a poplácala ho po zádech.

„To je můj kluk. A ještě si obleč pořádné kalhoty. Víš co? Donesu ti k tomu něco k jídlu," konstatovala nadšeně a zmizla. Jídlo. Nick nejedl minimálně den. Peníze od Olivera utratil právě za jídlo, teplé jídlo, aby se pořádně najedl.

Rychle se omluvil chlapům, kteří s ním většinou vystupovali, nevypadali, že by jim to vadilo, přece jenom budou mít víc místa pro sebe, a převlékl si kalhoty. Potom se vydal známými chodbami s všelijakými lechtivými plakáty do šatny, která sousedila se salónem.

Bylo tam na něj možná trochu moc světla, ale zvykl si během chvilky. Holky, ženy, nebo jak by je nazval, ho hned všechny pozdravily s úsměvem na tváři. Nicka přikročil k té, co byla nejblíž. Becky s tmavě hnědými vlasy v růžových šatech. Nick s nimi nikdy moc nemluvil, ale drželi spolu.

„Dík, že jsi přišel. Byl by to propadák, kdybychom to nedali. Jsi naše záchrana," usmívala se tmavovláska a česala si vlasy zatímco ji Nick masíroval záda. Netrvalo dlouho a přesunul se k další. Tentokrát blondýna. A potom zrzka a černovláska a další hnědovláska. Za chvilku se mu v rukách vystřídaly všechny.

„Tady máš svoje jídlo. MacDonald's. Sorry, ale nic lepšího jsem tak rychle nesehnala," usmála se žena v růžovém kostýmku a podala mu pytlík s jídlem. Nick ho vděčně přijal.

„Dík Karen. Pořádné jídlo jsem neměl fakt dlouho," usmál se a hned se zakousl do hamburgru.

„Nemáš zač. Hele holky musí na jeviště a já je musím hlídat. Nemohl by si zabavit Miu?" zeptala se a hlavou kývla ke vzdálenému rohu, kde na několika bednách sedělo malé sedmileté děvčátko v tmavě modré mikině a černých kalhotech. Nick bez váhání přikývl.

„Děkuji. Jsi poklad," usmála se Karen. „Tak dámy na jeviště a ať to jede!" řekla nahlas a všechny je popohnala ke dveřím. Nick se jim pokoušel vyhýbat a nakonec se domotal až ke koutu a sedl si na jednu židli.

„Nazdar Mio," usmál se na ni a vrazil si do pusy jednu hranolku. Holčička se a něj usmála. Zahřálo ho to u srdce. Úsměv dítěte. Neviděl ho, ani nepamatoval. A přitom to bylo něco tak krásného a čistého.

„Ahoj Nicku," řekla a dál seděla na svém místě.

„Prý tě mám hlídat. Tak jak to jde?" zeptal se s plnou pusou neschopen vymyslet něco lepšího. Raději si do pusy dal další hranolku, aby neplácl něco ještě horšího. Po jazyku ho pohladila slaná chuť spojená s klasickým nádechem brambor. Bylo to jako, když člověk po dlouhé době uslyší krásnou hudbu. Přesně takové to bylo.