Infinity

11.

"Jak jsi mi to mohla udělat, Jennifer?" zeptal se Theodor stojící se založenýma rukama nad naprosto nedůstojně rozesmátou velitelkou v nafukovacím křesle, která bez nejmenších pochyb právě celé posádce prozradila jeho přezdívku. 

"Myslel jsem, že jsme přátelé," pokračoval, zatímco se urputně snažil působit chladně a vážně, jenomže cítil, že každou chvíli nad celou tou banální situací vyprskne smíchy.
"Mohl to být příjemný výlet, ale teď se mi všichni budou celou misi pošklebovat a já se od nich nemám šanci dostat dál, než na takových padesát metrů, pokud ovšem nechci nenávratně odletět ve skafandru kamsi k Aldebaranu. A můžeš za to ty!" Jennifer se zlomila v pase a snažila se mezi nekontrolovatelnými záchvaty smíchu nabrat do plic alespoň trochu vzduchu. Theodorovi zacukaly koutky a raději s posledním nepatrným zbytkem důstojnosti odkráčel zpátky na svůj pokoj. 

"Řekla jim to," povzdechl si a sedl si na postel. "Věděl jsem, že to vykecá."
"Cítím s tebou, Špačku." Theodor se na robota podíval nanejvýš uraženým pohledem. 
"Řekni mi tak ještě jednou a stěhuješ se na chodbu." 
"Stejně to jenom hraješ. Všichni víme, že jsi na to zvyklý," poznamenal Procyon. Ten, který byl "zvyklý", obrátil oči* v sloup.
"Mám dneska ještě nějaký program, vejco?" Robot na něj pomalu otočil hlavu.
"Neříkej mi 'vejco'. Jinak s tebou nebudu mluvit." Theodor na něj nevěřícně vyvalil oči*.
"Takže můj vlastní výtvor mě hodlá vydírat?"
"Ty jsi mě snad před chvílí nevydíral?"
"Samozřejmě, že n...vlastně jo. Omlouvám se. Řekneš mi teda, jestli mám někde službu?"
"Nemáš. Myslím, že potom, co jsi Alexovi tak šikovně upustil barel s vodou na nohu, už tě přinejmenším aspoň do kuchyně nepustí."
Theodor se pousmál. Alex byl v mnoha směrech podobný Richardovi, přestože mu ho plně nahradit nedokázal. Nicméně se s Alexem bavil celkem rád, sice byl asi o deset let starší a o něco vážnější než jeho nejlepší přítel, ale byl to inteligentní sympaťák a uměl být úžasně legrační.

.....................

"Máme poslední den." Rozespalá, rozcuchaná a zívající Jennifer stála v jídelně před rozespalou, rozcuchanou a zívající posádkou a hrdinně se snažila pronést jakousi krátkou ukončovací řeč.
"Jestli dneska někdo cokoliv podělá, beru to jako provokaci. Pokud ne, jsme všichni plně kvalifikovaní pro to si tohle zopakovat s rizikem mnoha různých druhů smrti a v daleko delší verzi. I při samotné misi bych byla ráda, kdyby nikdo neumřel, někteří z vás nejsou úplně ztracené případy, i když to samozřejmě neplatí o všech. Program je na nástěnce, když se nebudeme celé dopoledne flákat, budeme mít do oběda hotovo a odpoledne si můžeme udělat nějakou malou oslavu. Takže rozchod," skončila a odešla na svůj pokoj.

Theodor dokončil své jedenácté zívnutí toho až nechutně brzkého rána a začal se nepřítomně zvedat na nohy. Hodně, ale opravdu hodně se těšil, až konečně uvidí i někoho jiného, než těch šest lidí a bude s nimi moct komunikovat i bez zpoždění. Pro autentičnost měli všechny "hovory" zpožděné, na začátku o několik sekund, na konci už o daleko delší dobu, takže zprávy přicházely a odcházely přibližně rychlostí dronové doručovací služby, která stále ještě měla nějaké mouchy (a jako by už pošta neměla sama dost problémů, poslední dobou se rozšiřovala záliba v tom drony sestřelovat podomácku vyrobenými zbraněmi). Ale teď byl tak ospalý, že jakákoli komunikace s kýmkoli nepřipadala v úvahu, a navíc už nejspíš vyčerpal svoji ranní dávku soustředění a jeho mysl si přes sebe opět přetáhla bílou nadýchanou peřinu (které se zde Theodorovi z prostorových důvodů samozřejmě nedostávalo). Nedokázal pochopit, jak se mohla Jennifer donutit vstát v půl šesté jen proto, aby si mohli odpoledne dopřát siestu. Z obličejů ostatních pochopil, že jsou na tom s porozuměním myšlenkovým pochodům* jejich velitelky podobně.

Posledním dopolednem stráveném v tom plastovo-kovovo-skleněném vězení se prokousal jen s námahou. Připadal si, jako by měl v hlavě med, nedokázal se na nic soustředit a měl pocit, že mu někdo bez varování ukradl padesát bodů IQ. Několikrát si také uvědomil, že z jemu neznámého důvodu došel někam, kam vůbec nepotřeboval. Když už se mu to stalo pošesté za jedno dopoledne, došel do svého pokoje pro Procyona, aby ho trochu ohlídal, protože se bál, že v takovém stavu něco brzy vyhodí do povětří.
Jedna z toho nemála věcí, které ho na téhle části výcviku iritovaly, bylo to, že všechno bylo simulované. Nepřinášelo mu žádné intelektuální uspokojení měřit hodnoty, které se nikdy k ničemu nepoužijí, provádět pokusy a předem znát jejich výsledek a vůbec, nedokázal sám sebe ani na chvilku přesvědčit, že provádějí skutečnou misi. Byla to pro něj největší úleva jeho života, když se poklop konečně otevřel a on uviděl denní světlo.

.....................

Moc se omlouvám za krátkou kapitolu, prostě mi to poslední dobou nějak nejde a nechtěla jsem prodlužovat vaše utrpení :)) Už slibuju, že to nebude tak příšerná nuda, jaká myslím, že to je. 
Jen tak pro zajímavost...měla bych se učit na tři písemky. Ale co už. Musela jsem to dopsat pro osobní uklidnění :)

*Ocitla jsem se v neřešitelné situaci. Jestli má někdo jakýkoli nápad, jak nahradit jedno z těch očí, budu mu moc moc moc vděčná :'D

*U toho slovního spojení jsem asi pět minut nemohla přijít na správné skloňování (teda...doufám, že tohle je správné...). A vůbec - tahle kapitola byla nějak těžká po téhle stránce. Asi bych měla přestat sledovat tolik věcí v angličtině, protože se mi pak stávají takové věci :D