Broken [CZ - Luke Hemmings]

45.

"Všechno nejlepší, Luku!" vypískla jsem, když jsem pracně otevřela dveře od jeho pokoje. Bylo okolo deváté hodiny a Luke ještě spal. No teď už ne.

"Panebože, musíš tak křičet? Člověk nemá klid ani na své narozeniny," povzdechl si a přetáhl si přes hlavu deku. Já jsem nad tím pouze zakoulela očima a došla až k posteli.

"Takže...ty lívance, co jsem ti dneska udělala, nechceš? Super, zbude víc pro mě," pokrčila jsem rameny a koukla se dolů na tác, kde jsem měla připravenou skvělou snídani do postele. Na své dílo jsem byla dost pyšná. Troufla jsem si říct, že to bylo ještě lepší než Lukovy palačinky, které mi udělal ten první den, co jsem tady přijela.

"Cože? Lívance? Od tebe?" zbystřil a posadil se. Pořádně si protřel oči a až pak se na mě s úsměvem podíval. Vypadal neodolatelně. Jeho tvář zářila jako malému dítěti, které oslavovalo devět let, ne o deset víc.

"Všechno nejlepší, lásko," uculila jsem se a naznačila mu, aby si ten tác, který jsem držela, vzal. Jakmile si ho položil na nohy, už s ním nebyla řeč. Jedl, jakoby byl hlady několik dní. Moc dobře jsem věděla, že tomu tak nebylo.

"Děkuju moc, El, jsou skvělé, výborné, nejlepší," pochvaloval si a to mi dělalo radost. Kdyby se se mnou podělil víc a neumírala bych pořád hlady, měla bych se ještě líp. Ale co bych pro svého milovaného neudělala, že ano?

"Nemáš zač, jsem ráda, že ti to chutnalo," řekla jsem upřímně, natáhla jsem se k němu a vlepila mu pusu na jeho vysmátou tvář. Nemohla jsem si pomoct. Ještě jsem mu prohrábla už tak rozcuchané vlasy. "Takže...co budeme dneska dělat? Jdeme na ten Mikův koncert, že ano? A přijedou dnes tví rodiče?" vyptávala jsem se, Luke mezitím doslova olizoval talíř. Dělala jsem, že jsem to neviděla.

"Hmm..." zamručel a pokrčil rameny, "mně se na ten koncert nechce," prohlásil pak a položil talíř zpátky na tác a ten následně dal na podlahu vedle postele.

"Slíbili jsme to," podotkla jsem, "a navíc...já se na něj těším. Mike je úžasný a-"

"Já jsem úžasnější," mrkl na mě a vrhl se na mé rty, neměla jsem v podstatě čas se ani nadechnout.

"Počkej, počkej, teď se spolu bavíme," zastavila jsem ho se smíchem, obmotala jsem ruce kolem jeho krku, namačkala se na něj a položila si bradu na jeho rameno.

"Nemůžeme to odložit?" zeptal se otráveně, jemně mě hladil po zádech.

"Ne," zamítla jsem, "tak co? Jdeme, že ano? A co ti rodiče? Nechci vás obírat o společný čas na tvé narozeniny nebo tak..."

"Mí rodiče se vrátí nejdříve za týden, takže o to bych si nedělal starosti," odfrkl si Luke a více mě k sobě přitiskl.

"To je mi líto," řekla jsem popravdě a povzdechla si.

"Nemusí, mně je to jedno. Na narozeniny bývám obvykle sám," pronesl a políbil mě do vlasů. Zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem na jeho rodiče vztek. Oni si ani neuvědomovali, že měli tak skvělého syna, jako byl Luke. I když už byl dospělý kluk, potřeboval své rodiče. Kdo je nepotřeboval? Kéž by si to jen uvědomili. Kéž by si i můj otec uvědomil, že já ho potřebuju, i když mi dost ublížil. Ale ne, na něj dneska myslet nechci.

"Dneska nebudeš," usmála jsem se, zvedla jsem hlavu a donutila ho se na mě podívat. Chytla jsem jeho tvář do dlaní a jemně ho políbila na rty. "Měl by ses ale oholit, škrábeš," mrkla jsem na něj a pohladila ho po tváři.

"Já myslel, že se ti to líbí," zamračil se na mě.

"Ale ano, líbí, ale už je to moc," řekla jsem a skousla si spodní ret, "no tak...běž, dneska toho máme hodně na práci, tak ať-"