Broken [CZ - Luke Hemmings]

46.

Probudilo mě hlasité zabouchnutí dveří od Lukova pokoje, kde jsem do té doby pokojně spala. Nahmatala jsem ruku na jeho polovinu postele, ale on tam neležel. Když jsem se koukla ke dveřím, došlo mi, proč ne.

"Luku, ty jsi usnul dole? Kde je Calum?" zeptala jsem se rozespale a promnula si oči. "Spal jsi vůbec?" vylekala jsem se, když jsem zaostřila jeho oči. Jakmile se rozešel, málem vrazil do nedaleké skříně. Byl totálně na mol. Podívala jsem se na hodiny. A to bylo teprve před sedmou hodinou ranní!

"Nemluv na mě," obořil se na mě.

"Už zase?" nadzvedla jsem obočí a povzdechla si. "Mám ti jít pomoct?" zeptala jsem se a pracně vstala z postele.

"Nech mě být," ohnal se, když jsem k němu došla. Nebudu si nalhávat, ranilo mě to. A ne málo. Ublíženě jsem se stáhla a pozorovala, jak se Luke snaží udělat další kroky. Pak jsem raději odvrátila pohled, nedalo se na to dívat.

Bylo ráno ten den po jeho narozeninách. Když jsme přišli z kavárny domů, kluci si sedli k televizi a začali hrát FIFU. Povídali si u toho a řešili věci, u kterých jsem si domyslela, že by chtěli být sami. Proto jsem se odebrala už dřív do Lukova pokoje a zavolala Ashtonovi.

Volala jsem mu často, chtěla jsem vědět, jak se má, co dělá Jessica a chtěla jsem si popovídat s někým, kdo nežije v tomhle bláznivé městě. Když mi včera řekl, že to asi dá s Jess dohromady, ani mě to nepřekvapilo. Bylo to do nebe volající a Jessica byla do něj naprosto hotová. Ta představa se mi moc nelíbila, ale ta v tom roli nehrála. Stejně bych s tím nic nemohla udělat. Byla to jejich věc.

"Nezírej z toho okna, radši mi dones pivo," prohlásil Luke, kterému se mezitím povedlo spadnout na postel.

"To ti teda nedonesu," řekla jsem a dala si ruce v bok. Co si myslel, že jsem byla? Vždyť už toho měl dost.

"Dones mi to pivo, ti říkám," obořil se na mě. Do té doby ležel na břiše, ale teď se přetočil na záda a pracně se posadil. Nechápala jsem, jak se mu to v tom jeho stavu povedlo. Zamračil se na mě. A to pořádně. Začala jsem se jeho pohledu trochu bát. Trochu víc.

"Nedonesu," zavrtěla jsem hlavou.

"Dones mi to PIVO!" zařval na mě tak nahlas, že jsem sebou trhla. Opět jsem od něj musela odvrátit pohled. Proč na mě řval? Co jsem mu udělala? To jsem byla tak zlá, že jsem nechtěla, aby se tady neupil? Proč mi to tak moc připomínalo jednu scénu s mým taťkou, která se stala už hodně dávno?

"Přestaň se chovat jako idiot," řekla jsem tiše, nedívala jsem se na něj.

"A ty se přestaň chovat, jako by se nic nestalo!" zakřičel na mě a já vytřeštila oči.

"Co tím teď myslíš?" zeptala jsem se nechápavě. Neměla jsem tušení, co to teď ze sebe vydal. Ono se snad něco stalo?

"Od té doby, co jsi při...přijela...děláš, jakoby se před...předtím nic nestalo," ukázal na mě. Sotva mluvil, šlapal si na jazyk, ale šlo mu pořád dobře rozumět. "Po té svatbě jsi dělala problémy...problémy ve stylu 'jsem nemocná, nemůžeme spolu být...bla...bla', pak druhý den přijdeš za mnou a najednou nemocná nejsi...od té doby jsi ani nezabrečela!" prskal.

"Takže ty chceš, abych se tady před tebou zhroutila nebo co?" vyjekla jsem, nechtěla jsem věřit vlastním uším.

"Ne, ne, ne, ne," kroutil hlavou.

"Tak ti asi nerozumím," řekla jsem a probodávala ho pohledem. Proč si jenom nelehl a neusnul? Takhle po ránu jsem na žádné hádky neměla náladu. Fakt ne.