I am the father (Nouis Horanson CZ fanfic) !Mpreg

Chapter 01

[LOUIS' P.O.V.]

“Nechceš něco k pití?” zeptal jsem se starostlivě svého drahého, blonďatého, roztomilého přítele a stiskl jsem mu pevně dlaň.

“Ne, nechci, já chci jenom vědět, co mi do prdele je!” odsekl nasupeně s červenými tvářemi, až se na něj pár lidí v čekárně pohoršeně otočilo. Stáhl jsem ruku uraženě zpět do klína a zadíval se na svá kolena. No dobře, když o moji péči nestojí, tak si ji nechám. Ale bylo mi do breku, takhle se choval už asi měsíc a já neměl nejmenší tušení, co bych měl dělat. Neustále si stěžoval na bolesti břicha a hlavy, byl protivný a věčně jsme se hádali kvůli naprostým pitomostem. A to naprostým pitomostem.

“Promiň, Lou, nechtěl jsem.” Oh, no to brzo. “Jenže... to prostě přijde a já to nemůžu ovládnout. Bože, nesnáším se!”

“Mlč už,” zamumlal jsem s úsměvem a pohladil ho po tváři.

“Miluju tě,” zamumlal.

“Já tebe.” Spojil jsem naše rty v polibku.

“Můžete se laskavě vy buzny olizovat někde jinde?” Otočil jsem se za sípavým hlasem, na opačném konci místnosti seděl dlouhovlasý prošedivělý chlápek v kožené bundě. Už už jsem se nadechoval, abych mu něco odpověděl, ale žena vedle Nialla byla rychlejší.

“Raději budu sledovat tyhle dva než váš ksicht,” vyštěkla a založila si ruce na prsou. Obočí mi vyletělo nahoru. Tohle bych od naprosto cizího člověka nečekal, a to jsem Louis Tomlinson.

“No dovolte!” zvolal muž dotčeně.

“Zavřete už tu klapačku, nebo vám ji rozbiju,” zasyčel Niall. Přesunul jsem překvapený pohled z ženy na něj. Musel jsem vypadat jako komiksová postavička, ale Niall se takhle snad v životě nechoval. Ona antihomofobní ženská se hýkavě zasmála a položila si obě ruce na velké těhotné břicho.

“Pane bože, to je Nouis! Nouis z One Direction!” Místností se rozlehl výkřik kombinace našich jmen. Niall protočil otráveně oči v sloup a povzdechl si. A to přitom on je většinou ten, který chce obejmout každou z těch holek zvlášť. Rázem kolem nás stála hromada pištících dívek, překřikovaly jedna druhou, všechny se ptaly v podstatě na to samé. “Je vám něco?” “Co tu děláte?” “Jste nemocní?” “Proč tu jste?” V našem případně všichni automaticky přecházeli do plurálu.

Ječivé hlasy najednou zněly ze všech stran. Snažil jsem se jim nějak říct, že jsme oba v pořádku, ale ryk neustával. Každá chtěla podpis a objetí. Niall vypadal, že mu za chvíli vybouchne hlava. Vtom se otevřely dveře a, jako spása shůry, se ozval hluboký lékařův hlas.

“Horan, prosím!”

[NIALL'S P.O.V.]

Ulehčeně jsem si oddechl a vstal jsem, div že jsem pár dívek neodhodil, jak na mě byly namáčknuté. Jakmile se napřímil i Louis, začaly se ještě mohutněji dožadovat podpisu.

“Potom!” odbyl jsem je nakvašeně a táhl Louise za sebou do ordinace.

“A vy tu děláte co?” Lékař byl proplešatělý, zjevně starý muž, určitě už mu táhlo na důchod a malý vzrůst mu na důstojnosti taky zrovna nepřidával. Ne že já bych byl nějaký obr, ale nejméně o hlavu vyšší bych mohl být. Aby mohl Louise provrtat pohledem, musel dost zaklonit hlavu.

“Já jsem jeho-”

“Přítel!” vykřikla sestra zpoza něj.

“Já vím,” odvětil otráveně. “ Taky sleduju televizi. Ale na to jsem se neptal.”

“Já ho tam chci,” namítl jsem důrazně a protáhl jsem se kolem obtloustlého doktora v bílém plášti dovnitř. Fakt mi v tu chvíli bylo naprosto jedno, co si ten tlouštík myslí.

“Opravdu jste Niall Horan! Moc gratuluju!” Zrzavá sestra si uhladila halenku a upravila vlasy. Celá se tetelila radostí, mě ale hrozně štvalo, že nevím, o co jde.

“K čemu?” divil jsem se, ale ona se zatvářila, jako by prozradila něco, co neměla, už neřekla ani slovo, jen si sedla ke stolu a začala cosi vyťukávat do počítače.

“Už víme, co vám je. A být vámi, tak si sednu,” poradil mi lékař, bez odpovědi jsem přistoupil k proleželé posteli a klesl na ni. Louis se ode mě naštěstí za celou dobu nevzdálil ani o nejmenší kousek, postavil se vedle lůžka a uchopil mou dlaň do své. Věnoval jsem lékaři jediný pohled, pochopil, a já očekával, že mi konečně někdo řekne, co se mnou je.

“Já vlastně nevím, jak bych to měl... Něco takového vidím poprvé v životě. Kdybych přišel na princip toho všeho, asi dostanu Nobelovku,” uchechtl se, když ale viděl můj netrpělivý výraz, nervózně pokračoval. “Skutečně jsem žil celý život v domnění, že je to zhola nemožné. V podstatě jste vyvrátil všechny zákony přírody.”

“Tak co mu sakra je?” Pohledem jsem střílel z Louise, který si nechal drtit ruku v mém sevření podmračeně sledoval starého lékaře, muže, který měl určit mou diagnózu. Připadal jsem si jako u doktora House. Obkecávat, to mu šlo, ale že by řekl přímo, co mi je, to ne. Měl jsem pocit, že ho brzo praštím.

“Je gravidní.” Zalapal jsem po dechu. Jako těhotný?! To snad nejde, ne? V mysli mi začaly kolovat obrázky malých vřeštících mimin a mně se zatmělo před očima.

Ucítil jsem jemný dotek na tváři a otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl dokonalý Louisův obličej, bez jediné chybičky. V tu chvíli se mi v zadním koutku mysli objevila malá holčička s hnědými, rozcuchanými vlasy a modrýma očima. Vlastně to nebylo tak hrozné, když jsem odhlédl od toho breku a další miliardy negativ.

“Omdlel jste,” obeznámil mě lékař se situací. Děkuju, to by mi bez vás nedošlo, pomyslel jsem si ironicky a vyšvihl se do sedu. Prudký pohyb ovšem zapříčinil, že se mi udělalo špatně. A nebylo to poprvé. Polkl jsem a snažil se udržet žaludek na místě. Ale když mi pod nos mi přilétla stříbrná miska, nezvládl jsem to. Ještě že jsou v nemocnici na tohle připraveni. Zvedl jsem zrak od obsahu mých vnitřností a setkal se s Louiho pohledem. Rychle jsem očima ucukl jinam. Najednou jsem měl bůhvíproč obrovský strach, že to dítě nechce.