Zrcadelník

Tak, zdravím, na tomhle účtě už hodně dlouho nic nevyšlo. (BTW. byl i 3. díl Scottovo teplých večerů, ale ten byl fakt strašně úchylnej, tak jsem ho smazal) Momentálně se nejvíc soustředím na takovou ''hororovku'', kterou píšu s Fandou... :D Tady to máte - https://www.wattpad.com/story/89185114-temn%C3%A9-p%C5%99e%C5%BE%C3%ADv%C3%A1n%C3%AD  Nicméně si užijte tuto jednorázovku, zatím čůůs! :D

Byl pátek, 3. února. Byl večer, a já byl doma sám. Je mi 14 a žiju se svojí mámou a bratrem v takovém malém bytě. Máma byla v práci a brácha někde venku. Byl jsem na počítači, jako vždycky. Bylo asi 22:24, a já si řekl že si ještě udělám čaj. V kuchyni jsem si nerozsvítil, jelikož mi stačilo světlo z chodby, které dosahovalo až do kuchyně. Nalil jsem si vodu do konvice, zapnul jsem ji a odešel jsem zpátky k počítači, kde jsem si pustil písničky. Asi po dvou minutách jsem šel do kuchyně. Něco nebylo správně. V kuchyni bylo rozsvíceno, a na chodbě bylo zhasnuto. Vešel jsem do kuchyně. Najednou pípla konvice, málem jsem se posral. Chytl jsem konvici, ale v tu ránu mi přeběhl mráz po zádech. Najednou jsem za sebou uslyšel ,,Zrcadlo, zrcadlo. Kdo je tu ten nejkrásnější?'' Rychle jsem se otočil. Stál tam nějaký chlápek, vypadal tak na 40. Měl potrhané oblečení. Takové, jaké mívají bezdomovci. Měl pravou polovinu tváře spálenou. Měl dlouhé, špinavé vlasy, a byl vysoký tak 190cm, a držel nůž. Najednou se vypařil, z ničeho nic, obalily ho stíny, a zmizel. ,,Co, to, kurva?!'' Řekl jsem si. Pomalu jsem odešel na chodbu. Zrcadlo, které máme na chodbě, se začalo docela hodně kývat. Přišel jsem k němu, a podíval jsem se do něj. ,,No přece já!'' Řekl někdo hlasitě za mým ramenem. Stál za mnou, napřahoval ruku. Rychle jsem uhnul, ale stihl mě trochu seknout do ramene. Rozeběhl jsem se, otevřel jsem dveře od bytu, a začal jsem utíkat. Neobul jsem se. Vyběhl jsem z bytovky. Byl ještě sníh, ale nemohl jsem se zdržovat. Uběhl jsem asi 120 metrů, už jsem nemohl. Sedl jsem si do sněhu a vydechoval jsem. ,,Zrcadlo, zrcadlo. Kdo za chvíli umře?'' Řekl někdo za mnou. Rychle jsem se zvedl, a začal jsem utíkat. Ani jsem se neohlédl. Pořád mi běhal mráz po zádech. Slyšel jsem pořád něčí smích. Uběhl jsem dalších 100 metrů, a zakopl jsem, už jsem vůbec nemohl. ,,No přece tenhle chlapec.'' Řekl hlas za mnou. Pokusil jsem se zvednout, ale chytil mě, a hodil se mnou o zeď. ,,Zrcadlo, zrcadlo. Kdo se pořád snaží utíkat?'' Řekl. Bodl mě do břicha, a nechal mě znovu utíkat. Držel jsem si ránu na břiše, krvácel jsem. Snažil jsem se utíkat, ale nešlo mi to, kulhal jsem. ,,No přece tenhle hajzl.'' Řekl, slyšel jsem ho metr za mnou. Nedalo se mu utéct. Chytl mě, a probodl mě zezadu. Spadl jsem na zem, byly to mé poslední chvíle života. Chytl mě za vlasy, a ještě třikrát mě bodl do zad. Otočil mě, a vyřezal mi do hrudi něco, co vypadalo jako zrcadlo. ,,Zrcadlo, zrcadlo. Kdo je tu ten nejmrtvější?'' Zeptal se do větru. Následně mi podřízl krk, vykrvácel jsem. ,,No přece tenhle klouček...'' Dořekl se smíchem a odešel...