Povstání imaginace

R jako Rheon, R jako Ramsay

Hodím poslední šminky a labutěnky do svého pleteného košíku z novin a povzdechnu si. Bože, to byl zase den. Jsem utahaná jako kotě.

Natáčení od rána do večera v téhle kose mě jednou zabije. Jsem sice "jen" maskérka a můžu pracovat uvnitř - hercům a štábu tu zimu venku opravdu nezávidím -, ale co chvíli musím vybíhat z karavanu a upravovat makeup jednoho z komparzistů. Furt s sebou musím tahat tam a zpět pytlíky z falešnou krví a celý kufřík malovátek a barev. Vždyť ani necítím ruce!

Jsem tu už poslední. Producent se dneska ani neobtěžoval dorazit a režisér se scénáristou se vypařili s posledním zvukem klapky.

No jo, dneska už toho měli asi po té Bitvě bastardů všichni plné kecky. Každý spěchal domů si odpočinout.

Jen já tu ještě musím trčet... za co?!

Vlastně, nejsem tu sama, pokud vím. Iwan je nejspíš teď ve sprše vedle ve studiu a smývá ze sebe všechnu tu krev a bláto, které jsem na něj tak pracně napatlala. V určitém světle je má práce prokletí; něco vytvořím, aby to následně zase zaniklo. 

Smetu poslední zbytek použitých tampónků do koše, popadnu tašku a konečně vypadnu z karavanu zaparkovaného před studiem. Zamířím dovnitř. Jane spěchala a pověřila mě, abych vrátila její klíče do kanceláře.

Hm, cestou bych se mohla nenápadně projít kolem pánských sprch... Ne, nemůžu! Ale pokušení je moc velké... Hm...

Pletenci chodeb procházím pomalu, zmítaná vnitřním konfliktem. Mám jít kolem, nemám? Nakonec je zvědavost silnější.

Zabočím doleva a vykřiknu, když narazím do něčeho velkého a špinavého. Upadnu na zem.

Iwan. Stojí nade mnou, pořád ještě špinavý od krve, a usmívá se na mě. Je nahý, až na kožené černé kalhoty, ve kterých ještě před chvílí ležel v bahně a nechal se mlátit od Kita.

"Iwane," vydechnu zaraženě. Něco mi na jeho úsměvu nesedí. "Myslela jsem... proč ještě nejsi čistý?"

Zavrtí hlavou a usměje se ještě sladčeji. "Čistý?" pozvedne obočí, jako by ho něco nesmírně pobavilo. "Moje drahá Lil, já jsem přece čistý jako lilie." Zasměje se vlastnímu vtipu.

Pomalu se zvednu na nohy; něco na téhle situaci mě znepokojuje. "Už bychom měli jít, Iwane, než..."

Jeho upřený pohled mě přinutí zmlknout. Nelíbí se mi; přesně takový výraz Iwan nasadí, když je před kamerou. Pohled Ramsayho Boltona.

Iwan se nepřestává usmívat. 

"Tak zaprvé, Lil." Udělá krok ke mně a já instinktivně couvnu. "Nikam nejdu, pokud se mi samotnému nebude chtít." Další krok a další děsivý úsměv Boltonovic bastarda.

"A za druhé. Neříkej mi Iwan. Mám pravé jméno, a ty ho znáš." Třetí krok, širší úsměv.

Jsem vyděšená a nic nechápu. "Ty sis něco šlehnul, že jo?" vysoukám ze sebe třesoucím se hlasem a pomalu se sunu dozadu. Pokusím se zasmát, ale vyjde ze mě jen skřek. "Rheone, tohle je jen vtip, že..."

Z těch jeho šedých očí se mi podlamují kolena. Jeho koutky se ještě rozšíří, a já vzápětí zjistím, proč:

Za mnou je zeď. Nemám kam uhýbat.

Narazím do ní zády, a než stihnu něco udělat, Iwan ke mně přiskočí a uvězní mě mezi sebou a zdí rukama. Opře se jimi po obou stranách mé hlavy, sice rádoby ležérně, ale příliš rychle na to, aby to mohl být náznak laškování.

Srdce cítím až v krku a kulím na něj oči.

"Ne, moje sladká Lil." Pohladí mě po tváři, ale já ucuknu, i když jsem o tom párkrát tajně snila. Připadá mi totiž, jako by se mě nedotýkal Iwan, ale...

"Ramsay. Moje jméno zní Ramsay."

Šokovaně otevřu ústa, když mnou probleskne pravda. Ale v další vteřině Iwanovi - Ramsaymu! - zhyzdí tvář krutý škleb a rozpřáhne se oběma rukama.

V pravém i levém spánku ucítím palčivou bolest a následně se skácím Ramsaymu do náruče. Vše pohltí tma.