Call Me Ella (Překládané do CZ) ✔

8.kapitola - The Summer Ball

Ve chvíli, kdy mě Liv poslala podívat se do zrcadla, jsem byla skutečně přesvědčena o tom, že je nějaká dobrá víla, protože jsem nedokázala poznat sam sebe. A já svůj obraz vídám už 18 let, takže opravdu vím, jak vypadám. Moje vlasy jsou obvykle prostě blonďaté, kudrnaté a spadají až do půlky zad. Nejsou opravdu kudrnaté, ale nejsou zvlněné. Jsou prostě jen kudrnaté a já normálně musím nosit do práce cop, takže s tím nic nemůžu dělat. Ale Liv moje vlasy narovnala a pak udělala vlny, které vypadají jakoby se celou dobu pohybovali. Vypadají tak živě, zvláštním způsobem. Jsem opravdu ráda, jak moje vlasy vypadají, že dokonce svítí, jakoby se to nikdy předtím nestalo. Nikdy jsem si vlasy nerovnala a docela se mi to líbí. Mám tmavý make-up, ale nemůžete toho moc vidět, protože maska zakrývá polovinu mého obličeje, ale můžete vidět moje oči, které jsou zelenější než obvykle, díky kouzlu make-upu. Nevím, jak je možné, že moje řasy jsou tak dlouhé. To není přirozené, to musí být kouzlo. A jakoby toho nebylo dost, šaty jsou naprosto dokonalé. Padnou mi s takovou grácií a elegancí, že to bere dech. Vzadu mm řetězce, které udržují orzet na svém místě, takže můj pas vypadá menší, ale můžu bez problémů dýchat. Jsou bez ramínek, dlouhé a skoro jako šaty pro princeznu…. Jako druh šatů, o kterých jsem snila, když jsem byla malá holčička… když jsem ještě doufala, že se setkám se svým princem. Tak jako tak jsem od toho snu dávno upustila. Liv také nezapomněla přidat kapsu, abych mohla nějak skrýt telefon, takže budu cítit, že se chěje v případě, že se Rhonda rozhodne jít a zkontrolovat mě. Musím být upřímná…. Já vypadám jako jiná osoba, jako zářivá osoba…. Jako princezna. Obracím se tváří k Liv, která má na sobě krásné a sexy modré šaty. Pyšně se usmívá, nad tím co udělala a já si nemůžu pomoct a usmívám se naprosto stejně. „Říkala jsem ti Ello, že budeš k nepoznání.“ „Děkuji ti,“ řekla jsem místo toho a její úsměv se ještě víc rozšíří. „Vůbec nechci vypadat jako já.“ „Naopak, ty vypadáš jako ty. Jakoby jsi se našla, Ello.“ Nechci nic říka. Táta a máma mi vždycky říkali princezna, a když jsem byla malá holka, cítila jsem se jako princezna malého království, které naše rodina měla, ale od doby kdy se objevila Rhonda, jsem se cítila jako ubohá služka. Někdo zaklepal na dveře a já věděla, že je to Charlie, protože nido jiný nevěděl, že jsme tady. To je důvod, proč nečeká až mu jedna z nás řekne ať jde dál a prostě otevře dveře a ve chvíli kdy nás uvidí mu padne čelist skoro na zem. Skoro doslova. „Do prdele,“ zvolal. „Vypadáš úžasně. Vy obě… Ello jsi…. Wow.“ Začervenala jsem se, protože nejsem zvyklá, že mi Charlie říká věci tohoto druhu. On se ke mně choval vždy jako k malé holčice, téměř jako k chlapci,a to je to, co udržuje naše přátelství tak dlouho. Je to tak divné, když vám někdo skoro jako váš starší bratr říká, že vypadáte pěkně. „Každý bude u vašich obličejů. Musím vás obě chránit,“ řekl, a Liv sezasměje když kolem něj prochází. „Ne. Chci aby se mnou dnes flirtovat nějaký roztomilý muž, takže prosím, drž se ode mě dál,“ řekl a poklepala mu na rameno, Charlie jen pokrčil rameny a řekl,“jen jsem se snažil.“ Usmála jsem se a šla k němu.Můj nejlepší kamarád mi nabídl svou ruku. „Pojďme,“ řekla jsem a on se na mně široce usměje. „Kvůli Rhondě pojď za mnou.“ Opustíme Livin pokoj a jdeme do sálu, kde je to právě v nejlepším. Téměř všichni tančí. Můžete cítit vibrace hudby přes podlahy a stěny, ozvěnou kolem vás. Když jsme se dostali blíž, znervózněla jsem. Obávala jsem se, že se Rhondě podaří mně poznat, i když jsem se nepoznala já sama. Opravdu nemůže vidět můj obličej a způsob, jakým mám dnes upravené vlasy se změkčují moje rysy. Je neuvěřitelné, kolik toho může změnit jiný účes. Charlie se nezastavil, dokud jsme nebyli v tanečním sále. Víte, jak je v tom filmu, Příběh Popely s Hilary Duff, velký nástup? Jo, tak to se tu nestane. Jdu do tanečního sálu tak tiše, aby to vypadalo, že jsem tu celou dobu. Předstírám, že se bavím jako kdokoliv jiný. Nikdo na mně nezírá jako ve filmu, když jde holka po schodech dolů a ozařuje jí reflektor. Ne, že bych to chtělo, tak jako tak, by to upoutalo hodně pozornosti a to já nepotřebuji. Uběhlo pár minut a už mám v ruce něco k pití a po boku pořád Liv s Charliem. Sleduju svoje okolí, vidím všechny páry. Některé z nich tančí, jiní se muchlují a někteří se dokonce hádají. Vidím jeden hádající se pár nedaleko od nás. Vypadají mladě, ale nepoznala jsem je. Oba mají nasobě masky, které zakrývají jejich hlavní rysy, a navíc nejsou zase tak blízko. Jejich hádka s zdála celkem vážná a na chvíli jsem na ně zírala, než jsem si uvědomila, že jsem moc zvědavá a tohle není moje starost,tak jsem se otočila, ale pořád jsem vnímala jejich řvaní. Když jsem chytila znovu další sklenku šampaňského,všimla jsem si, že ta naštvaná dívka zuřivě odchází. Ten kluk, kterého tam nechala je samozřejmě zoufalý, ale také naštvaný, protože se ani neobtěžoval za ní jít. Nejsem si jistá, ale z místa kde jsem stála, to vypadalo jako opravd špatná hádka. Na konec se otočil a chytil první sklenici, kterou uviděl a obrátil do sebe celý obsah skleničky. Nějaký lidé přistoupí k Liv a mě, hned potom Charlie zmizí zkontrolovat Rhondu, aby se ujistil, že je něke kolem a ne na cestě do kuchyně, kde mám být. Dá mi vědět jestli mám běžet nebo ne. Zatím mám ještě čas. Na chvíli upoutáme trochu pozornosti a ti lidé se ptají na naše jména. Někteří jsou celebrity, takže jim to odmítám říct. Nikdo nemůže vědět, že jsem se zůčastnila bálu. V okamžiku, kdy Liv odchází tančít s hercem, nevím jakým, nedávala jsem moc pozor když o sobě něco říkal, jsem se snažila zbavit muže přede mnou. Chvíli to trvalo, ale nakonec se mi to podařilo a já se rozhola odměnit samu sebe další sklenkou šampaňského. Dívám se směrem k páru, ale ten už tam není a já jsem pokrčila rameny. Pravěpodobně odešli, nikdo by tu nezůstal po tákovéhle hádce. Bloudila jsem po sále a jen se radovala, že jsem tu. Celá tato oslava začala kvůli mně, tito lidé to nevědí, ale jsou zde proto, že se můj otec rozhodl uspořáat každý rok bál na oslavu mích narozenin, jako v pohádkách. Stála jsem procházela s úsměvem na rtech, když jsem zahlédla osamělého muže. Trvá mi jen chvilku, než jsem v něm poznala toho z hádky. Má na sobě jen černý oblek s černou kravatou a černou maskou, mužná a sofistikovaná, ale kerá skrývá jeho rysy. Je dokonale oholený a vypadá mladě, jeho vlasy jsou stylizovány dozadu. I když není vidět jeho tvář a já nevím, kdo to je, můžu číst jeho řeč těla a on rozhodně není šťastný. Neřekla bych, že je mu mizerně, nebo má zlomené srdce, ale je naštvaný. Poznávám to v jeho pohledu, i když, když je vaše mysl myslí na tisíce věcí na jednou, lehce ztratíte pojem o realitě. Táta míval tento pohled a věděla jsem, že když byl takový, musela jsem udělat něco co ho rozveselí a přivést ho zpátky do reality. To je důvod proč jsem vzala další sklenku šampaňského na cestě k tomu muži. Držela jsem sklenici v každé ruce a zastavila jsem se až tehdy, když jsem stála před ním. Jako první si všimne mích šatů, protože jeho oči jsou upřené na nohy, takže když zvedne pohled a najde mě, vidím překvapení. Nemohl mně poznat. Teprve pak můžu vidět jeho modré oči přes masku. „Vypadáš vystresovaně,“ řekla jsem. Nezajímá mě, jestli je to celebrita, nebo ne, možná, že je to jeden z dělníků…. Ale on není v pořádku, a dnes má na sobě každý masku… dneska nikdo není celebrita, dnes jsou všichni jen hosté. „Šampaňské je temperamentní a to v případě, ženechceš pít, můžeš sledovat bubliny a na chvíli se nechat rozptýlit. Vypadáš, jako bys potřeboval pauzu,“ řekla jsem a on se trochu zamračil, tak jsem mu podala jednu ze sklenic. „Díky,“ řekl s hlubokým hlasem. Ten zmizí v jeho krku, než znovu promluví. „Ples není takový jak jsem plánoval,“ dodal a já přikývla. „Můžu ti něco říct,“ odpověděla jsem a kývla jsem na sedadlo vedle něj. On souhlasněje přikyvuje, pochopl co mám na mysli. „Možná by jsi si ml dát pauzu a nemyslet na to, co se stane zítra. Někteří lidé mají jasnější mysl ráno.“ Na chvíli nic neříká, ale pak se usměje a já cítím, že moje srdce udělala v hrudi otočku, ten úsměv, je tak roztomilý a nevinný, aleje na něm něco drzého, něco co nemůžu popsat. Je to jen krásný úsměv. „Chceš říct vtip?“ Řekla jsem mu a on se na mě podívá ještě víc překvapeně, ale přikývne. „Ťuk Ťuk.“ „Kdo je tam?“ Automaticky se zeptal s úsměvem na rtech. „Krávy jdou.“ Řekla jsem a rozpačitě se usmála. „Krávy jdou kdo?“ Sleduje hru. „Ne, krávy jdou bučí!“ Křičím na něj s širokým úsměvem. 5 sekund nic neříká, hledí šokovaně, ale pak vybouchne smíchy, nakažlivý smích, který mně nutí se smát stejně. „To musí být ten nejhorší vtip vůbec,“ řekne a já se neurazím. Domnívám se, že lamí vtipy jsou nejlepší. „Pořád se směješ,“ obvinila jsem ho a on se znovu směje. „Mám takových vtipů ještě víc.“ „Nevím, jestli to můžu pobrat,“vtipkuje a já vypláznu jazyk velmi dětinským způsobem, jako zlobivé dítě. Nicméně, já mu pořd říkám lamí vtipy a on vyprskuje bez ohledu na to, jak jsou hloupé. Divím se, že si jich tolik pamatuju a že se on pořád směje. Pak říká vtipy on, ale jeho jsou lepší a já se směju, protože jsou skutečně dobré. Trávíme dobrý čas, jen se navzájem rozesmíváme a já jsem si po chvíli všimla, že ten nepřítomný pohled jeho modrých očí zmizel. Vypadá mnohem uvolněněji a já jsem šťastná sama se sebou, že jsem mu pomohla. A on si toho taky všimne. „Děkuji ti,“ řekl mi se sladkým úsměvem. „Opravdu jsem se takhle potřeboval zasmát.“ „Rádo se stalo,“ řekla jsem s úsměvem z mé strany. „Ona se se mnou rozešla. Čekal jsem, že to přijde, ale. Není to jakobych měl zlomené srdce, nebo překvapený, al stejně. Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle, aby byla naštvaná. Myslím, že jsem nebyl nejlepší přítel, ale přesto….“ Opravdu nechápu proč nevím kontext, ale snažím se to pohopit. On opravdu nezní smutně kvůli rozchodu, zní ústupně. Možná, že už jí nemiluje, ale pořád se o ní stará. Kadu mu ruku na rameno a snažím se ho uklidnit. „Možná by jsi si s ní měl zíta promluvit a napravit to. Možná skončíte jako přátelé.“ Slabě se usmál, ale stále na mně zíral, když pohled přesunul k mím očím jeho úsměv se rozšířil. „Možná, že se to muselo stát,“ zašeptal. Nechápala jsem, co přesně to znamená, ale moje srdce z jeho slov bilo jako o závod. Nevím proč. Rozpačitě jsem se usmála a stáhla ruku zpátky, ale on mně zastaví tím, že jeho ruku dá na tu mou. Ve chvíli kdy je jeho kůže v kontaktu s mojí, cítím mravenčení, tvořící si cestu k mému ramenu. „To je bál a byla by škoda, kdybychom zůstali jen u říkání špatných vtipů,“ řekl, ale já mlčím. „Zatančíš si se mnou?“ Zeptal se a já překvapeně zamrkala. Nevím, kdo to je. S největší pravděpodobností je celebrita a jsem si jistá, že kdyby na sobě neměl masku, ani bych tu nebyla, ale on ji na sobě má. Nemůžu vidět jeho tvář, nemohu vidět, kdo to je. Dnes je to jen normální muž, který mně žádá o tanec. Nevím proč, možná je to alkohol, možná jen proto, že to byla legrace a já se opravdu smála, možná proto, že má tak krásné modré oči a já se od nich nemůžu odtrhnout. Nevím proč, ale přijímám. Přikývla jsem, a viděla jsem, jak se jeho úsměv rozšiřuje, než se zvedne na nohy a jemně mně chytne za ruku. Požádal mě, aby vstala a následovala ho na taneční parket. A to je to, co dělám, ať je kdokoliv, následuju ho a cítím jako moje srdce buší v hrudi.