The Canary

82.) "Dívka z obrázku"

Sara

Mne známá neznámá dívka spala celý den. Já sama se odsud nemohla dostat, za dne je to velice nebezpečné. Ve věži radnice to však bylo perfektní. Většinou jsem hleděla z obrovských hodin na celé město a děsilo mne to.

Snažila jsem se vzpomenout na její jméno, dělalo mi to však větší problém, než jsem původně myslela. Její otec ztroskotal na Lian-Yu, když jsme se Sladem a Oliverem utekli ze spárů Iva. Velice složitá situace a už i já mám detaily rozostřené. Jediné co vím je, že ta dívka nemá nikoho.

Slunce zrovna zapadalo za obzor nekonečného moře v dáli, když v tom jsem uslyšela zvuky z nižšího patra, než jsem se zrovna nacházela já. Vysedávala jsem na kovové konstrukci věže, bylo to příjemné.

Bylo mi jasné že se černovláska už probrala, neváhala jsem a seskočila dolů za ní. Když se tak stalo, hlasitě zakřičela leknutím. Instinktivně a velice rychle jsem jí přiložila svou dlaň na ústa a tak umlčela. Nechci být hned první den prozrazena.

,,Pššt, uklidni se. Já ti nic neudělám" vyřkla jsem a ona po chvilce civění do mých blankytně modrých očí přikývla. Pustila jsem ji a usadila se naproti ní. Nějakou dobu se nic nedělo, ani jedna z nás netušila co říct.

,,Já... já vám moc děkuju" vykoktala ze sebe a stále si mě udiveně prohlížela. Na sobě jsem měla jen volné triko a džíny černé barvy. Nijak zvláštní. Ale zřejmě nešlo o vzhled, nýbrž o schopnosti.

,,To nestojí za řeč, nemohla jsem tě tam nechat" odvětila jsem jen. Stále jsem se snažila vybavit slova onoho muže, jež mi ji prvně představil. Leč marně.

,,Tvé jméno?" optala jsem se po chvíli nepříjemného mlčení a vzájemného zamyšleného pozorování.

,,Cindy... Ale říkají mi Sin" odpověděla váhavě. Její krátké černé vlasy jí spadaly do očí, skrz ně mne pozorovala. Vypadala zničeně a přesto v něčem tvrdá a nezlomná. ,,A... a tvé?" šeptla vzápětí.

,,Sára" nemohla mne znát, je mladší nežli já a nebála jsem se, že by mne snad prozradila. Z nějakého důvodu jsem jí důvěřovala.

,,Co jsi vlastně zač?" zajímala se zvědavě, když zjistila, že jsem milejší než jsem působila onu noc. Však v tu chvíli jsem se postavila na nohy a vydala k oknu s výhledem na město.

,,Nikdo, kdo by ti ublížil." odpověděla jsem po chvilce. Nehodlala jsem jí vyprávět svou minulost, akorát bych ji tím ohrozila.

,,Máš rodinu? Přátele? Domov?" stočila jsem svůj pohled zpět k ní s nadějí, že na vše není sama. Přec jen muž před čtyřmi lety zemřel a matka ještě dávněji.

,,Dá se říct že ne. Tak se potuluju" pokrčila rameny jakoby nic. ,,Rodiče si nepamatuju, je to dávno" což pro mne bylo velice zajímavé zjištění. V tu chvíli jsem se rozhodla jí minulost neprozrazovat. Je lepší, když pravdu nezjistí.

,,Můžeš zůstat na čas tady s podmínkou, že se o mne nikde nezmíníš a nikdo tě neuvidí sem jít" vypadlo ze mne. Můj hlas byl docela chladný a přesto jsem cítila uvnitř sebe lítost i soucit. Na odpověď jen vděčně přikývla.

,,Schyluje se k večeru, nemáš hlad?" napadlo mne najednou a ona se celá rozzářila. Zcela mne překvapovala její energie a zápal. Byla docela šílená a nebo jen dětinská.

,,Jasně! Vyrazíme spolu někam do ulic, s tebou se nemusím bát ani vlastního stínu" vyšvihla se na nohy s úsměvem od ucha k uchu, jako by se před několika hodinami neodehrál pro ni hotový horor.

,,Jen kousek odsud a zase zpátky, víš co jsem ti řekla" přimhouřila jsem káravě oči, to však její nadšení nemohlo nijak zastavit.

,,Samozřejmě" odvětila a vydala se rychle po schodech dolů z věže. Měla jsem chvilkami pocit, že bude dívka problém. Potřebuje si ale jen zvyknout na mou přítomnost a já na její. Či snad že na ni nyní někdo dává pozor...