Sedmnáctiletá holka Paige je jako každá středoškolačka. Ostatním připadá přátelská a milá. Má ale velmi zvláštní uvažování. Neustále si klade otázky, ale nezná na ně odpovědi. Je Paige jiná než ostatní? Je jiná zvenku a zevnitř?
Dneska po škole jsem měla volno. Nechtělo se mi nic dělat. Ale přece tu byla jedna věc. Šla jsem do hračkářství, jestli tam nemají karty. Doma sice jedny máme, ale už jsou docela staré a zašlé. "Máme zde široký výběr.", usmála se na mě prodavačka. A nejen výběr... Sklouzla jsem pohledem k jejímu decentně oplácanému pozadí. Prodavačka mezitím přede mě vytáhla pět krabiček s kartami. Začala jsem si prohlížet jednu po druhé. Vzala jsem asi třetí balíček a začala si číst obsah, použití a další nesmysly, co jsou zezadu, když se ozvala rána. Všimla jsem si, jak sebou prodavačka a pár dalších lidí ve frontě škublo, ale já jsem si dál nerušeně prohlížela krabičku. Potom jsem nezaujatě zvedla hlavu a podívala se na místo, odkud šla ta rána. Na zemi sedělo dítě se slzami na krajíčku a vedle něj dvě velké krabice s auty.
Zřejmě se pro něco natahovalo a ty krabice na něj spadly.
K dítěti přiběhla nějaká paní. Vzala ho do náruče a utěšovala ho.
Co kdyby to tomu dítěti spadlo třeba na hlavu? Šlo by mu ještě pomoct? "Omluvte mě na chvilku.", řekla ta paní za pokladnou a šla zvednout ty krabice a uložit je na místo odkud spadly. Vlastně mě tím taky vytrhnula ze snění.
Když se vrátila, už se mi to nechtělo řešit, tak jsem prostě nějaké karty vzala a šla domů.
Doma jsem si hodila tašku do pokoje, zavřela dveře a sedla si na zem. Otevřela jsem balíček a vytáhla karty ven. U toho jsem si neustále promítala to hračkářství. Tu prodavačku s širokým pozadím. To dítě, které sedělo na zemi a skoro brečelo. Netuším, co mě na tom tak zaujalo, ale pořád si to promítám dokola. Karty jsem zamíchala a zase položila hřbetem nahoru. "Snaží se ta prodavačka něco dělat se svojí postavou?", první, co mě napadlo. Ano Tak super, aspoň něco. "Mělo se tomu chlapečkovi něco stát?" Ano "Zachránil ho někdo?" Ano "Byla to jeho matka, která ho hnedka vzala?" Ne "Byla to ta prodavačka s velkým zadkem?" Ne Zkoušela jsem to dál: "Byl to někdo z té fronty?" Ne Vánžně jsem ty karty zamíchala správně? Tolikrát po sobě ne? "Byla jsem to já nějakými telepatickými schopnostmi?", při té představě jsem se usmála. Tohle už je nesmysl. Ne Co jsem říkala... Najednou mě něco napadlo: "Byl to někdo v tom obchodu?" Pomalu jsem otočila kartu. Ne Cítila jsem, jak mě mrazí v zádech. Rychle jsem zamíchala karty a pokračovala. Nemohla jsem se od nich odtrhnout. "Byl to někdo, koho nemůžu vidět?" Pomalu jsem obrátila další kartu... Ano Začíná se mi to líbit. Ptala jsem se dál: "Byl to osud?" Ne "Tak teď už to fakt nechápu, to to jako byl nějaký duch nebo co?", rozhodila jsem nechápavě rukama a u toho shodila balíček ležící přede mnou. Než jsem začala balíček upravovat, všimla jsem si jedné karty, která byla hřbetem dolů. Byla to srdcová dvojka:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Že by mi to odpovědělo na moji otázku?
Večer se mi hlavou honily miliony myšlenek, ale žádná z nich nedávala smysl. Vlastně jako vždy. Usnula jsem až někdy v jednu ráno, takže jsem druhý den byla úplně mimo. Vlastně... jako vždy.
Omg, konečně jsem si našla čas na napsání další kapitoly. Tak snad se líbí. Vůbec nevím, kdy bude pokračování, tak si toho vážte, že jsem tady něco napsala.. 😂😂 Ne dělám si srandu. Děkuju moc za každé přečtení a hlas. Terka 😘
