Už ve školce jsem byla za podivínku. Nechtěla jsem tam chodit a každé ráno korunoval brekot. Byla jsem zvyklá na děti, to ano, ale na mnohem starší. Především proto, že jsem byla dcera paní učitelky. Otec byl doma stále méně, ale když doma byl, všechno se změnilo v peklo. Hodně pil a všechno dával za vinu mámě. Tenkrát jsem byla malá a věřila mu. Věřila jsem, že máma je coura a že si zaslouží pár facek. Postupem času mi docházelo, že je to přesně naopak.
Máma se mnou trávila veškerý čas, kdy jsem nebyla ve školce. Koupila mi, co mi na očích viděla. Pod stromečkem jsem našla vždy to, po čem jsem prahla, ať to byla Barbie, knížka nebo kočárek pro panenky. Když mi byly čtyři roky, dokonce se tam objevily i videohry. Byla jsem přešťastná, že mi táta dal takový drahý dárek. Ani jsem netušila, jak se za pár měsíců vše změní.
Táta začal být doma stále méně, ale když už doma byl, jeho agresivita se vystupňovala. Zmlátil mámu za to, že mu neudělala teplou večeři. Teplou ji měl, ale on zrovna musel zvyšovat levely v závodní hře na videohrách a likvidovat tanky svých nepřátel. V ten moment mi došlo, že tento vánoční dárek vlastně nebyl pro mne.
Za pár dní mne otec vzal na jakýsi raut. Máma byla v práci, takže mne otec musel hlídat. Tam mi představil úplně cizí paní a dost se k ní měl. Vůbec se mi nelíbila - peroxidová blondýna s kotoučem blond vlasů, nejmodernější brýle a oháklá do drahého kostýmku. Skončili jsme u ní v domě. Otec mi ji představil a přikázal mi, že této cizí paní mám říkat maminko, že je to moje pravá maminka. Všechno se ve mne příčilo, bouřilo. Ta paní mi vůbec nebyla sympatická. Hodila mi hračky a víc se mne ani ona ani otec nevšimli. Po několika hodinách jsme se vrátili domů.
Doma na nás čekala mamka. Hysterčila, kde jsme byli, měla o nás strach. Otec jí utřel a uštědřil jí ránu. Chtěla jsem se mámy zastat, ale intuitivně jsem věděla, že když to udělám, bude to horší. Přitiskla jsem se tedy k otci a mámu tím hluboce ranila.
Jednoho dne se otec vrátil po několikadenní nepřítomnosti domů. Bylo mi jasné, že byl zase u ní a jako mezizastávku si zvolil svůj oblíbený pajzl. Absolutně se neovládal a házel vinu na všechny okolo, jen aby ji nemusel hledat u sebe. Tentokrát měl takový vztek, že nás zmlátil obě - mámu i mne. Na závěr se vyfuněl a dřepl si na gauč k televizi - nutil nás koukat na akční film, kde bylo dost krve. Z tohoto filmu poté vznikla moje noční můra, která mne provázela několik let.
Bylo mi pět a já chodila do školky. Našla jsem si tam pár super kamarádů, ale i nepřátel. Oblíbené bylo, že jsem "uškrtila zajíce a zajíc mi utek a rozkousal mi pupek". Nesnášela jsem tuhle říkanku. To jsem však netušila, že osud mne za pár dní od nich odvane navždy. Ráda jsem jezdila s nimi na kole. Jednoho jsme nikdo ale nemohl vystát. Byl to chlapec zhruba o dva roky mladší, měl ale to privilegium, že to byl jediný vnouček naší paní ředitelky. Všechny děti musely po obědě spinkat, on ne. Všechny děti musely sníst ke svačince rybí pomazánku, on měl dortíček. Všechny děti oslovovali učitelé normálně, jemu se muselo říkat zdrobněle. Jednoho dne jsem chtěla své oblíbené kolo. Ten spratek začal řvát, že ho chce on a já ho musela předat do jeho užívání. Já dostala kolo mnohem větší. Lítal po hřišti na kole jak smyslů zbavený, tak se také stalo, že se vyřítil nečekaně proti mne a já se musela vyhnout kolizi. Najela jsem na obrubník a přeletěla přes řídítka. On spadl úlekem. Miláček, který měl jen sedřené dlaně, začal vřískat a už ho babička vedla na ošetřovnu. Učitelka se měla postarat o mne. "Tady si sedni a seď!" vyštěkla na mne a odešla. Byla jsem odřená, potlučená a strašně mne bolel nos. Na zemi se začaly objevovat kapky krve. Za půl hodiny přišla učitelka, že otec není k zastižení, ale že máma pro mne přijde hned, jak doučí. Přiběhla pro mne v půl čtvrté, kdy doučila poslední hodinu. Ředitel jí nepustil. Zato otec se ani nenamáhal zavolat zpět. když ke mne mamka běžela od vchodu, učitelky ji informovaly, že "jenom spadla a je trošku odřená, ale že by bylo lepší mne odvést do nemocnice a že si myslí, že to nic moc nebude". Nechápu, proč mne tam nemohly odvést ony, když nemocnice byla přes ulici a byly tam na 20 dětí 4 učitelky. Mamka mne popadla a odvedla do nemocnice na vyšetření. Tam mi zrentgenovali hlavu a zjistili, že mám lehký otřes mozku a nadvakrát zlomený nos! Do nástupu do školy jsem byla nucena nosit klipsu na srovnání chrupavky.
Na konci školního roku dostala mamka dárek o deváté třídy, kterou vedla. Já jsem jim tak trochu poradila - chtěla jsem pejska. Odpoledne ho přinesli k nám domů. Byla to fenka drsnosrstého jezevčíka a dostala jméno Bety. Byla jsem šťastná.
Ne však na dlouho. Za pár týdnů si to opět přivrávoral sťatý otec. Řval jak tur a házel po nás vším, co mu přišlo pod ruku, včetně nábytku, skla nebo nožů. Trvalo to snad hodinu! Ať jsem se mámu snažila bránit sebevíc, vždy ji udeřil tam, kam chtěl. Když měl dost, prohlásil: "Jdu do hospody a jestli tu, vy svině zasraný, budete, zabiju vás.... ZABIJU!!!!" a práskl dveřmi tak, že se vysypalo sklo. Sbalily jsme si jen to nejnutnější, vrátily se pro pejska, který spal v suterénu, neboť otec "odmítal čuchat ten jeho smrad", zavolaly dědovi, aby pro nás sjel a vydaly jsme se pěšky na cestu. Postupně jsme se pro některé věci vracely. Když jsme se vrátily za 14 dní, přivítaly nás jen holé stěny - drahé knížky, šperky, oblečení, nábytek, obrazy.... - všechno bylo pryč. Co se nedalo odnést, to roztřískal. Zbyly nám jen oči pro pláč.
