Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 19

S pootevřenou pusou se Marcel i Harry dívali před sebe na tu nejdůležitější osobu, jež sehrála roli v jejich životech. Tedy, tahle osoba jen v Marcelově, avšak Harry již viděl dvojmo. Ta bolest, která jej zžírala zevnitř, působila na jeho psychiku opravdu dominantně a teď tu stojí a s úžasem hledí na přítele svého syna, což se Marcelovi samozřejmě nelíbí a nechápe to. Neví nic o jeho otci, o jeho minulosti a tak nemůže pochopit ani jeho zvláštní chování vůči cizímu chlapci, kterého snad ještě ani nemá znát a už jej i oslovuje jménem. Hůř, že jeho jméno vyslovil s takovým citem, jakoby k dotyčnému měl něco cítit, jakoby na něm závisel jeho život.

Marcel se hbitě otočil ke svému otci, který stál vedle něj, stále ještě s nepřítomným výrazem a s očima jen pro Louise. Jen pro Marcelova Louise. Tolik myšlenek se hnalo Marcelovi hlavou, ale hlavně pocit úzkosti a nervozity. Obočí se mu smrštilo k sobě a nekompromisně do Harryho strčil. Harry neudržel balanc, klopýtl a jeho váha jej stáhla k zemi. Marcel vystrašeně vydechl a poklekl ke svému otci, aby se ujistil, že se mu nic nestalo. Když Harry otevřel oči, jeho zelené kamínky se vpily do Marcelových. Slzy. To je vše co oba zaznamenali. V Harryho očích se blištily křišťálové slzičky a jeho rty se třásly, zatímco se snažil popadnout dech. Marcel měl výčitky, mohl otce zranit, avšak nyní pro něj bylo to nejdůležitější dostat odsud Louise.

Rychle se zvedl a s posledním pohledem na Harryho, který se opíral o stranu pohovky se Marcel rozběhl k Louisovi.

"Marcy, prosím," zašeptal Harry a se slůvkem prosím se jeho oči zatoulaly k Louimu. Jeho skleněné oči, ze kterých už se každou chvíli spustí ta nepatrná slza, která se již třpytí v koutku jeho oka. Avšak proč. Proč, byla otázka, kterou si teď bude klást celé dny a noci, dokud se mu konečně nedostane odpovědi. Nechápal co se děje, nechápal nic ve spojitosti s jeho otcem, asi byl Harry až moc komplikovaný, pro chápání mladého, nerozvážného, sedmnáctiletého chlapce. Avšak snad, pokud by znal jeho příběh..

Louis byl vyděšený, ve tváři se mu vypisoval zmatený výraz a očka mu bloudila k Harrymu, avšak ne za účelem se podívat do jeho očí, či třeba, že by vůči němu něco cítil. Chtěl jen vědět, proč. Ano, proč. Ta samá otázka, která běhala hlavou i Marcelovi. Oba chtěli znát důvod a nemohli by se hádat, kdo jej chtěl znát víc.

Marcel pevně obmotal paži kolem Louisova pasu a chtěl jej odvést. Co nejrychleji a někam daleko. Neví z jakého důvodu, snad ani nechce, ale pocítil ke svému otci značný odpor. Připadal mu, jako úchylný chlápek, který spí s mláďátky. Je to tak nechutné, až mu to připadá vůči jeho otci až sprosté si o něm něco takového myslet, avšak poté, jak se na Louise lačně, ikdyž vystrašeně díval..

Marcelovi se chtělo plakat, nechtěl si připustit, že to co si teď myslí o jeho otci, si doopravdy myslí. Nechce si to myslet, jelikož je to jeho milovaný otec, ale Harryho chování je mu více než odporné a to Harry zatím ještě nic neudělal, jen se na Louise podíval. Marcelova paže sjela po Louiho zádech a zachytil až jeho dlaň, kterou pevně stiskl v té své. Chtěl Louise odvést nahoru, zpět do svého pokoje, aby se převlékli a co nejdříve zmizeli, avšak jakoby Marcelovi nebylo přáno Louise odvést z tohoto chaosu, se jim do cesty připletla Nina.

"Co se to tady děje?" zeptala se rozrušeně, avšak poté si i ona všimla Louise, který se držel Marcelovi za zády, s pohledem upřeným k podlaze. Nině však, jakoby okamžitě projel hlavou záblesk a ona viděla hroutícího se Harryho. Tato představa ji donutila zalapat po dechu.

"Ale ne.." zašeptala a okamžitě se snažila vyhledat Marcelova otce. Odstrčila Marcela, jehož tělo jí bránilo dostat se do obývacího pokoje. Marcel poodstoupil, nepouštějíc Louise, aby jeho matka mohla projít. Když Nina uviděla Harryho, ležícího na zemi, věnovala Marcelovi bolestný pohled. Ten pohled ranil i Marcela. Nina přeběla k Harryo, vzala jeho ruku a políbila ji, avšak Harry jakoby nevnímal. Byl v transu. Jeho pohled byl zaměřen jen na klučinu, skrývajícího se za zády jeho syna. Nic jiného neviděl. Jen Louise.

"Marceli! Co to má znamenat? Co se stalo?!" zakřičela Nina hystericky, když se postavila zpět na nohy. Slzy jí stékaly po tvářích a ona je ani nestačila stírat.

"M-mami. Maminko promiň. J-já nechtěl. Já jen. Jen jsem bránil Louiho," zakoktal Marcel, zatímco stiskl Louisovu dlaň ještě pevněji.

"Marci, broučku. Co se stalo? Prosím? Řekni mi co přesně se stalo?" naléhala Nina. Marcelovi se roztřásly rty, nevěděl co jí na to říct, nechtěl aby byla naštvaná, ale také jí nechtěl lhát.

"Díval se na něj mami. Díval se na Louiho. Jenže ty jsi ho neviděla. Ten pohled byl, prostě. Mami!" zaúpěl Marcel.

"Já ho musím odvést pryč. Vždyť se na tátu podívej, je jak v transu! A neděsí tím jen tebe mami! Podívej na Louise! A na mě! Dívá se na něj jak na jídlo (?). Jako v těch hororech, jako by viděl ducha!" drmolil Marcel rychle a jeho hlas se stále zvyšoval. Byl celý roztřesený a jediné co teď chtěl bylo, aby byl co nejdříve pryč z tohohle baráku.

Nina nasucho polkla a podívala se na Harryho, který snad ani nevnímal, co všechno Marcel řekl. Horké slzy jí stékaly po tvářích a ona se přesunula zpět k Harrymu, ladíce jej po vlasech.

"Běžte Marcie, ale vraťte se brzy a oba. Myslím, že už je zbytečné stále to odkládat. Už jste oba dost staří a pravdu si zasloužíte vědět."