cesta snů | victuri

moskva

Vzbudil jsem se. Měl jsem hlavu opřenou o Yūriho rameno a on měl v uších sluchátka a už nespal. Podíval jsem se na mou levou ruku. Pořád máme spojené ruce!!! Zase ječím vduchu jak puberťačka.

Svou volnou rukou jsem mu vzal levé sluchátko a dal si ho do levého ucha. Poslouchal tu skladbu kterou mu vytvořila jeho známá nebo kdo. Ale neposlouchal Yūri on ice, on poslouchal tu první. Byla též hezká, ale nebyla na bruslení.
On se ale lekl, takže pohl ramenem a mě sklouzla hlava z jeho ramena.

„Yūriii. Jsem ospalý! Nech mě spát." Zamručel jsem a dal si hlavu zase na jeho rameno. Podíval jsem se na naše ruce. Na jeho se leskl zlatý prsten. Škoda že nevyhrál! Přejel jsem prstem po jeho prstenu a usmál se.
Kdyby tak věděl!

Znovu jsem usnul a neslyšel Yūriho jak o čemsi mluví.
Byl jsem unavený.

Yūri

Přejel mi prstem po prstenu a mě se hned vybavila vzpomínka jak jsem je koupil a jak jsme si je vzájemně nasadili u kostela.

Jen jsem se usmál nad Victorovým brbláním a opřel si hlavu o tu jeho. Svou levou rukou jsem zase fascinovaně pohladil jeho vlasy. Jak to že je má tak krásné, jemné, hebké, lesklé a já nevím co ještě?!?

Pomalu jsem zavíral oči a taky jsem usínal.
Cesta nám měla trvat ještě čtyři hodiny, tak jsem si to mohl dovolit.

Victor

Probudil jsem se a první čeho jsem si všimnul byl Yūri. Jenže! On ležel s polštář mem pod hlavou na mém klíně! Jak?!?
Za prvé: jak si dokázal lehnout až tam?!?Za druhé: kde sebral ten POLŠTÁŘ!?!

Trochu mě vyvedla z míry Yūriho spací poloha, (na nic divného nemyslete prosím) ale nechal jsem to být a pohladil ho po vlasech. Bylo vidět že je má čerstvě umyté. Asi si je umýval ještě dnes.
Yūri se trochu pohnul, ale pak zase nic.
Nesmím ho budit.

Podíval jsem se víš. Přesněji na displeje připevněné ke spodku poliček.
Ukazovaly ještě hodinu letu, což není tak hrozné a vzal si mobil.
Dal jsem si sluchátka a začal poslouchat mé oblíbené písničky.

Yūri

Vzbudil jsem se. Lekl jsem se. Zvedl jsem se. Bouchl jsem se.
To je můj obvyklý vzbuzovací proces a ne, nedělám si srandu.
Jak jsem se ocitl na NOHÁCH VICTORA?!?
NA NOHÁCH V I C T O R A?! VICTORA?!
Jak jsem se rychle zvedl, tak jsem hlavou flákl okýnko. Naštěstí zavřené.
Victor se očividně lekl a pak se začal potichu smát.
Já si ale naopak chtěl vyrvat vlasy jak to bolelo.
Victor si toho ale všiml a hned se smát přestal, usměvavý výraz se změnil na starostlivý a dal ruku tam, kde mě hlava bolí. Zjistil to samozřejmě tak, že když dal ruku tam, kde mě hlava bolí, sykl jsem bolestí. Jo a mále jsem začal brečet. Prostě normální aby 24. letý muž (chochó) a krasobruslař začal brečet v letadle jelikož se lekl protože ležel na klíně svého trenéra který je zároveň pětičetný mistr světa v krasobruslení a on ho tu utěšoval jako pětileté dítě. Normální.
Nějak jsem to ale přešel a pak už přestala bolet. Ukradl jsem Victorovi sluchátko a poslouchal s ním.
Jo a jen tak mimochodem, pořád jsme měli spojené ruce a propletené prsty.
Né, že by mi to vadilo, ale stydím se i za největší blbost, takže tohle je pro mě překonávání sám sebe.
Trochu jsem svou ruku stiskl, jelikož jsem prostě chtěl. On stisk opětoval. Hmm, zajímavý. Podíval jsem se na chudáka paní, co musela trpět celou cestu. Spala, což bylo super.
Celou cestu jsme pak strávili sezením, posloucháním písniček, držením se za ruce a povídáním si. A drželi jsme se za ruce ikdyž jsme přistávali. A mě to divné nepřipadlo. Byl jsem rád že s ním můžu mluvit, natož když se držíme za ruce!
Ano, už jste si všimli: miluju ho!
Celkem dost, abych pravdu řekl.

Přistání proběhlo už víc v klidu, ale bez křečovitě zavřených víček a většího stisku našich spojených rukou se to neobešlo.

Jak letadlo přistálo a zastavilo, vzal jsem si tašku, brýle, mobil a Victor mě už vláčel z letadla. Ano pořád jsme se drželi za ruce.
Došli jsme do letiště a Victor mě hned vláčel k nějakému obchůdku.
A všechno bylo napsané azbukou.

Victor

Dojeli jsme do Moskvy! Jsem šťastný že to tu můžu Yūrimu ukázat, tak jsem hned šel pro nějaké to ruské jídlo, I když, na letišti to je nic moc, pak musí někdy něco ochutnat v typické ruské restauraci!

Koupili jsme si to, co jsem poradil a vyšli jsme z letiště.
Venku už na nás čekal taxík, kterému jsem volal když jsme si kupovali jídlo.
Nastoupili jsme do taxíku a jeli do hotelu. (Jelikož nevím kde Viccan bydlí..asi v Petrohradu ne?)