Neměly jsme de facto nic. Co jsme neodvezly hned, to už jsme při další návštěvě domu nenašly. Všechno bylo pryč - fotografie, knihy, hračky. Nemám tak moc památek na dětství než ty, co jsem si uchovala v mysli. Máminy modřiny, podlitiny a řezné rány postupem času mizely. Nepoškozovala se sama, jen otec neváhal po ní hodit třeba vázu. Ale rány na duši zůstaly a nikdy nezmizí. Začaly jsme se zabydlovat u máminých rodičů. Byl to skok plný stresu. Nikdo o tom nesměl vědět, ale vždy se našel zrádce, který mu vše ochotně za hlt piva či něčeho ostřejšího vyklopil i s podrobnostmi. První třídu jsem dochodila ve svém rodném městě, i když za dozoru všech autorit.
Jako prvňáček jsem byla přátelská, se všemi jsem si rozuměla, ať to byl můj vrstevník nebo člověk o mnoho let starší. Jen jedna holka mne do morku duše nesnášela. Dělala mi naschvály, schovávala mi věci, počmárala mi můj nejoblíbenější penál. Ona nemusela mne a já nemusela jí. Stýskalo se mi po kamarádech ze školky - nikdo z nich se mnou na základní škole nepokračoval.
Do mého života však vstoupila nemoc - pubertas praecox. Jednoduše řečeno jsem začala předčasně dospívat. Tělo se zaoblovalo, byla jsem náladová a na kůži se začaly objevovat chloupky. Po prohlídce na endokrinologii doktorka a následně i máma zbledly a do týdne jsem nastoupila do nemocnice v Motole. Nenáviděla jsem to tam. Celý dny jsem byla omezena jen na pohyb po pokoji nebo na toaletu, pak přišli doktoři, odvedli mne do ordinace, tam mne vysvlékli donaha a předváděli mne studentům lékařských fakult. Prohlídka začínala stejně - osvětlením mého případu, vysvléct se, postavit se před mediky, poklepávání na různé části těla s dotazem, zda mne to bolí. Následoval ultrazvuk štítné žlázy, rentgen ruky. Jak se tyhle schůzky se studenty konaly častěji, už jsem si z nich dělala srandu. Když mne jeden z nich poprosil o nějaký fyzický úkon, prohlásila jsem cosi ve smyslu "ty jsi popleta, musíš začít takhle" a poklepávala jsem ho po hlavě a ptala se ho, zda ho to bolí. Celá ordinace se rozesmála.
Nejhorší pro mne byly - nutno podotknout, že dodnes jsou - odběry krve. Zuby nehty jsem se bránila, jen aby mne nedostali do té kanceláře, kde se krev odebírá. Neuvěřitelně mne to bolelo. Navíc se tam trénovaly v odběrech i budoucí sestřičky, takže jeden odběr na pět šest pokusů byl zcela běžný jev. Po návratu jsem byla rozpíchaná jak cedník, ruce samá modřina a olepená víc jak mumie.
Brala jsem snad 20 léků denně, kvůli kterým mne máma musela i budit, protože se musely brát nepřetržitě po třech hodinách. Za pár měsíců mi dávky snížili a po měsíčním pobytu v nemocnici jsem tam musela pravidelně každých 14 dní docházet.
Zkoušeli mi podávat různé prášky. Nakonec se rozhodli pro pokus utlumení výkonu ženských hormonů tím, že mi začnou podávat hormony mužské. Brala jsem tak tuto medicínu společně s lékem obsahujícím jód, neboť moje štítná žláza ho odmítala vytvářet. Byla jsem spokojená - měla jsem výšku jako mí vrstevníci a váhu uměrnou mému věku.
