Stiles odchází z Beacon Hills. Opouští smečku a chce začít nový život. Nechce už řešit problémy nadpřirozených bytostí.
Všichni mají po střední a chystají se na vysoké. Zbývají poslední dny do odjezdu, ale něco se stane. Stilesovi se změní celý živo...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
New York
Stiles vyšel z obchodu ověšený jako vánoční stromeček. V batohu nesl velké skleněné láhve terpentýnu. V jedné papírové tašce měl plátno, želatinu a další potřebné věci na šeps, taky mu z ní trčely dlouhé blindrámy. V druhé ruce nesl menší tašku s uhly, fixativem, pár odstíny olejových a akrylových barev, které mu chybí. Taky si koupil několik štětců, ale to spíš pro radost. V podpaží smotaný balicí papír a velký skicák v tvrdých deskách, který mu nevlezl do batohu. Položil menší tašku na zem a odvázal Leiu. Nějak se mu podařilo znovu vzít tašku i vodítko.
Na cestě do jeho bytu mu začal zvonit mobil. Zrovna když se snažil přehodit tašku a vodítko do druhé ruky, aby mohl vylovit telefon ze zadní kapsy jeho tmavých kalhot, a když zatáčel do uličky, která byla zkratka k jeho bytu, do někoho narazil.
Stiles vyjekl a upustil tašky. Rychle chytil vodítko, dřepnul si a začal sbírat rozsypané věci.
„ Moc se omlouvám." Houkl ještě k osobě, do které narazil.
Využil, že má jednu ruku prázdnou a vytáhl mobil. Kouknul na displej.
„Hej Kiro, promiň, ale zrovna nemám čas." Už se chystal zavěsit, když ho zastavil její hlas.
„Opovaž se mi zavěsit! Kde proboha jsi? Máš mít zrovna TEĎ schůzku s panem Raekenem!"
„Kruci, sakra, zapomněl jsem. Kam mám přijít?" Začal rychle házet věci do tašky. Nějak se mu podařilo chytit všechny věci do jedné ruky.
„V bistru U Gracie, víš kde to je?" Odpověděla dívka.
„Jo, ok, budu tam..."
„Stilesi?" Zarazil ho mužský hlas, který se ozval za ním. S obavou se otočil a podíval do známých zvláštně zelených očí. Málem znovu upustil věci.
„Do pěti minut. Uvidíme se." Stěží ze sebe vysoukal a zavěsil.
„Stilesi." Řekl znovu muž před ním. V jeho obličeji se zračilo překvapení, úleva, ale i hněv.
„Aahoj Dereku." Vykoktal Stiles a přemýšlel, jestli má cenu utíkat.
„Jjá už musím nněkde být." Znovu se zakoktal a obracel se k odchodu.
„Počkej, nemůžeš zase jen tak odejít!" Vyhrkl Derek a Stiles mohl slyšet v jeho hlase smutek smíchaný se zlobou.
„Bude to tak lepší." Zašeptal Stiles, věděl, že ho vlkodlak uslyší a rychle se vydal k bistru. Derek ho ale následoval.
„ A pro koho?! Nenechám tě zmizet! Takhle to nejde Stilesi! Oni na tebe pořád čekají, pořád mají naději. Naději že se vrátíš domů, ke své smečce, ke své rodině. Nevíš jaký je to pocit dívat se jim do tváře den po dnu, týden po týdnu, měsíc po měsíci, rok po roku. Sledovat jejich zklamání, když uběhl další den a ty jsi se nevrátil. Nevíš jaké to je vědět pravdu a nemoct ji nikomu říct." Derek svůj monolog začal naštvaně, ale postupem hněv mizel, až zůstala jen beznaděj. Poslední větu zašeptal zlomený muž. Stiles se zastavil, ale nedokázal se na něj podívat. Připadal si ještě víc k ničemu než předtím.
