Anděl smrti ✓

10.

 Byl mi hrozně povědomý. Pořád se přibližoval a pak mi to došlo ,, Vždyť to je Dominik! "  

Podívala jsem se na Petera, který se opět netvářil vůbec překvapeně. Dokonce se usmál. ,, Ty o tom něco víš? " zeptala jsem se. ,, A o čem jako? " odpověděl otázkou. Zůstala jsem zticha. Radši. Zítra ráno jsem už měla jít domů, takže jsem si začala pomalu balit a Peter mi pomáhal. Za pár hodin jsem viděla jak Dominika vezou ze sálu. Tedy, jeho tělo. ,, Konečně to má za sebou " řekl Peter. ,, Jak to myslíš? " zeptala jsem se. Usmál se a pokračoval v balení. Nejdřív Adam a teď i Dominik? Vzpomněla jsem si na Chloe a zase začala brečet. Peter byl ale u mě a uklidňoval mě. Sice jsem moc nespala, ale ráno jsem se probudila brzy. Šla jsem domů a chtěla být sama. Peter zůstal u nás. Byl s tátou, který jako zázrakem už týden nepil. Byla jsem celou dobu zamklá v pokoji a nevycházela ven. Když jeden z nich přišel, poslala jsem ho pryč. Ležela jsem na posteli a dívala se do stropu. Bylo toho na mě moc. Nejedla jsem, nepila. A tak to bylo několik dní. Ani ty prášky nepomáhaly. ,, Počkat, prášky? " zopakovala jsem si v duchu a začala hledat krabičku. Ještě mám 20 tablet. Všechno jsem to do sebe naházela a byla odhodlaná zemřít. Nechtěla jsem žít s tátou alkoholikem. Nechtěla jsem žít bez mámy a Chloe. Nechtěla jsem žít s výčitkami. Nebudu tu vyjmenovávat milion dalších důvodů, proč ukončit svůj život. Při poslední tabletce jsem si vzpomněla na Petera. Začala se mi motat hlava a padala jsem na zem. Ležela jsem tam a z očí mi tekly slzy. Zmohla jsem se jen na jeden výkřik ,, Petře! ". A tma. Opět jsem se vzbudila v nemocnici, tentokrát s vypumpovaným žaludkem. Pomalu jsem otevírala oči a viděla nad sebou Petera a doktora. ,, Co se stalo? " pokusila jsem se mluvit. ,, Předávkovala ses, Rebecco. Slyšel jsem ránu a pak tvůj křik. Doběhl jsem za tebou jenže jsi měla zamknuto, tak jsem musel znovu vyrazit dveře. Ležela jsi na zemi. Táta ti zavolal záchranku a doktoři ti vypumpovali žaludek.. " řekl Peter tichým hlasem. Pomalu jsem zase usínala. Ještě jsem viděla, jak doktor říká něco Peterovi a odpadla jsem. Vzbudila jsem se až na druhý den a bylo mi o něco líp. Viděla jsem, jak vedle mě sedí Peter ale tentokrát nic neřekl. Jenom se na mě díval vyčítavým pohledem. Po nějaké době očního kontaktu jsem ze sebe dostal jen ,, Promiň, Petře." ,, Miluji tě, Rebecco. Ale ty chceš umřít.. " řekl Peter a odešel. Po dvou dnech už mi bylo opravdu líp, ale Peter tu nebyl. Jenom táta a doktoři. Táta mi řekl, že za mnou opět přijde pan psychiatr Eduard Bush. Z toho jsem radost opravdu neměla, ale co jsem mohla dělat. Přišel za mnou a začal se vyptávat na důvody, proč jsem se chtěla zabít. Věděla jsem, že teď už mi lež nepomůže, tak jsem řekla pravdu. Netrvalo dlouho a oznámil tátovi, že by bylo vhodné, abych šla na psychiatrii. Začala jsem křičet, že tam nepůjdu. Táta ke mně přišel blíž a řekl ,, Neboj ". Odešel s psychiatrem dál a já jen čekala, až se vrátí. ,, Tak co? " zeptala jsem se. ,, Rebecco, promiň. Bude to tak lepší " odpověděl. ,, Ne, nebude! " křikla jsem. Táta sklopil oči a řekl ,, Máš tu návštěvu " a odešel. Konečně se Peter ukázal. Chtěla jsem mu říct o psychiatrii, ale když jsem otevřela pusu řekl ,, Já vím ". ,, Nechci tam " řekla jsem se slzami v očích. ,, Bude to tak lepší, Rebecco " pohladil mě po vlasech. ,, Za dva dny jedeš. " dodal. ,, Cože?! Za dva dny?! " brečela jsem ještě víc. ,, Ano.. Na rok nebo půl. Možná víc možná míň "objal mě a já cítila dva malé hrby na jeho zádech.