Můj malý vrahounku

Kapitola 9.

Nicka probudilo světlo v jeho pokoji. Nevěděl odkud se vzalo. Přece do jeho pokoje nikdy nesvítí. Až po chvíli si uvědomil, že není u sebe v pokoji, ale v pokoji ve faře u Olivera. Okno bylo vedle postele a paprsky světla dopadaly pouze na deku, ne na spáče. Ale i tak ho to probudilo.

Pomalu se vyhoupl do sedu a podíval se ven z okna. Byl to opravdu krásný pohled na zahradu a kousek kostela sousedícího s farou. Keře nesly květy všech barev a v pomyslném prostředku rostl strom. Nick mohl jenom hádat, co je zač. Nikdy mu to nešlo, ale bylo to jedno.

Na tváři se mu objevil úsměv. To se moc často po ránu nestávalo, ale tentokrát měl důvod. Neprobudit se v tom příšerném zatuchlém pokoji bylo spásou toho malého kousíčku jeho duše, která chtěla žít normální život.

Pomalu položil nohy na podlahu a rozhlédl se po pustém pokoji. Nebylo tam skoro nic. Akorát postel, malý stůl s židlí a prádelník. Nicka ani nenapadlo, že by tu kdy mohlo být něco víc. Proč by taky mělo. Byl to čistě účelový pokoj. To už víc chápal, že jídelna byla dobře vybavena a jistě i kuchyně.

Jeho zrak upoutala malá hromádka oblečení na prádelníku. Byl si zcela jistý, že tam večer nebyla. A že ji tam nedal on. Takže jediný, kdo ji tam mohl dát byl Oliver. Což znamenalo, že se mu vloudil do pokoje. Vůbec. Nebyl to jeho pokoj. Akorát tu spal jednu noc. Teď ho mladý duchovní vykopne ať jde zpět do své díry v nejzapadlejším koutě města a dál se svléká za prachy.

Bodlo ho to u srdce, ale věděl, že je to pravda. Smutná pravda.

Zvedl se a rozhodl se, že by se měl převléknout a podívat se po Olivrovi. Oblečení mu kupodivu bylo, což ho překvapilo. Buďto měl stejné míry jako Oliver, nebo tu často pobývali chlapíci, jako on.

Vyšel na chodbu a pomalu se doplížil ke schodům.

„Snídaně je na stole, pokud chceš," ozval se zezdola Oliver. Nick sebou téměř trhl, když to uslyšel a potom sešel dolů. Světlovlasý mladík seděl a v jedné ruce držel noviny. V druhé střídal nejspíš rohlík a hrnek kafe.

„Jak si věděl, že jsem se probudil?" zeptal se Nick a sedl si k druhému talíři, na kterém byl chleba a máslem a nějakou marmeládou. Vedle stál také hrnek kávy.

„Bydlím v téhle faře téměř od narození. Hodně dlouho. Vím, jak co zní, odkud se kdy ozve jaký zvuk, a co se děje, když se ozve zase jiný. Jednoduše řečeno, slyšel jsem tě," odpověděl Oliver a ani nezvedl hlavu. Dál si pročítal noviny a občas upil z hrnku.

„Jo. To mě mohlo napadnout. Děkuji, že jsem mohl přespat," poděkoval a hned se dal do jídla. „Vůbec, proč mi vaříš?"

„Je to mou povinností. Postarat se o poutníky. A stále ti dlužím za svůj život. Kdyby si mě tehdy nevytáhl, taky bych byl mrtvý." Nick přikývl a zacpal si pusu chlebem. Oliver ho dál nepozoroval a četl si. Občas obrátil stránku a jeho oči přeskakovaly z řádku na řádek.

„Hmm... něco zajímavého?" zeptal se Nick s plnou pusou a ukázal na noviny.

„Nic, co by mě zajímalo, nebo bylo nějak užitečné. Ale je lepší mít přehled," odvětil Oliver a odložil noviny. S elegancí, jakou Nick dlouho neviděl, dojedl svou snídani a vstal. Potom i s talířem a hrnkem zmizel v kuchyni.

„Chápu," řekl po chvíli Nick, který měl do teď zaplněnou pusu. „Takže.... jo chtěl jsem se zeptat, jestli mám jít pryč. Jako hned teď, nebo až v průběhu dne."