Clarke:
„Dobře, Adene. Znovu!"
Posadila jsem se na trávu, pozorujíc Lexu, která trénovala s nějakým chlapcem. Pozorně jsem sledovala její techniku a snažila se zapamatovat každý její pohyb. S lehkostí se vyhýbala Adenovým úderům, které nebyly zrovna špatné.
„Je vážně dobrá, co?"
Moje hlava se rychle otočila doprava, odkud hlas vyšel. Vedle mě seděla černovlasá dívka, která byla včera v Lexiném pokoji. Kolem zelených očí měla warpaint, hodně podobný tomu Lexinému.
„Jsem Octavia." řekla dřív, než jsem stačila zareagovat na její slova předtím.
„Clarke." odpověděla jsem a pohled stočila zpátky na Lexu.
„Budeš tu celou dobu jen tak sedět a čekat, než skončí?" promluvila po chvilce ticha a přisedla si blíž.
Pokrčila jsem rameny a dál sledovala, co se odehrává přede mnou. Uslyšela jsem Octavii, jak zamumlala tiché 'Fajn' a pak jsem cítila jak se zvedá. S myšlenkou, že Octavia odešla jsem se plně věnovala tréninku přede mnou, dokud mi někdo nevlezl do výhledu. Vydala jsem zebe tiché zavrčení a pokus o vystartování na onu osobu mi zkazil meč, který mi stál v cestě. Nadzvedla jsem obočí, když mi meč hodila k nohám a sama vytáhla jiný. Jelikož mi nic jiného zřejmě nezbývalo, sebrala jsem meč a vyskočila na nohy.
„Ukaž mi co v tobě je, princezno." Usmála jsem se při tom oslovení a udělala první pohyb. Můj meč se s řinčivým zvukem setkal s tím Octaviiným. „Vůbec nejsi špatná, blondie." ušklíbla se.
„To ty taky ne. Bohužel to asi nebude stačit" řekla jsem stále s úsměvem, který mi nemizel z tváře. Chystala jsem se Octavii dostat na zem a tím vyhrát souboj, ale něčí pohled se mi zabodl do zad a já najednou celá ztuhla.
„Říkala jsi něco?" zeptala se stále s úšklebkem, který jí hrál na rtech, když jsem ležela na zemi já s jejím mečem u krku. Protočila jsem očima a přijala Octaviinu nataženou ruku.
„Už jsi se seznámila s Octavií." Mírně jsem nadskočila, když jsem si všimla, že se Lexa objevila vedle černovlásky. God.. Musí se tu všichni takhle z ničeho nic zjevovat?
„Nechám Vás dvě osamotě." Vzala si ode mě můj meč a ještě než odešla, stihla si s Lexou vyměnit pohled.
Lexa:
Dokončila jsem s Adenem náš trénink. Tyč, se kterou jsme trénovali jsem předala Noe a rozhlédla se po okolí, jestli už dorazila Clarke, pro kterou jsem nechala poslat stráže. Ačkoli jsem si to napřed nechtěla přiznat, něco mě k té holce táhlo a já ji chtěla co nejvíce poznat. Můj pohled se zastavil na Octavii a Clarke, se kterou bojovala. Její postoj, poloha, ve které držela zbraň.. Někoho mi to hrozně přípomínalo, ale moje mysl si nedokázala nic podobného vybavit. Zavrtěla jsem hlavou a rozešla se k nim.
„Už jsi se seznámila s Octavií." Promluvila jsem, když jsem se postavila vedle O.
„Nechám Vás dvě osamotě." Protočila jsem očima, když Octavia odcházela s úsměvem na tváři.
„O čem jsi chtěla mluvit?" Stočila jsem pohled opět ke Clarke.
„Chtěla bych tě více poznat, Clarke. Chci, aby jsi mě přestala brát jako nepřítele a přestala se na mě dívat jako na vraha."
„Vůbec nevíš o čem sakra mluvíš, Lexo." zavrčela. Její ledově modré oči se začaly měnit na tmavě modré.
Nadzvedla jsem zmateně obočí a po pár chvílích mi to konečně došlo. Ontari.
ČTEŠ
Snowflakes
Fanfiction,,Nejsi jedna z nich, Clarke." Řekla jsem něžně a očima jsem vyhledala ty její. Clarke zakývala hlavou ze strany na stranu. ,,Jsem stejná jako oni." Vždycky jsem byla velitelka 11 klanů. Pak jsem spatřila ty ledově modré oči a přála si, aby jich...
