Život si to asi vybral, nebo já ani nevím. Žádná karma, žádná smůla, pouze realita. Jsem Valerie. Je mi 14 a chodím na gympl. Jsem pěkná holka, mám tmavý vlasy ,jsem lehce opálená, zelený oči, nikdy bych neřekla ,že jsem hnusná, ale to jsem asi sama. Když jsem byla na základce měla jsem hodně kámošů, skvělou partu a mrzí mě ,že jsem odešla..lituji toho ,od prvního momentu. Jen co jsem nastoupila na střední, nasla jsem si fajn kámošku, pak dvě a nakonec asi 7. Všichni o mě říkali ,jaká jsem krásná, ale ...potom zjistili ,že moje máma je postižená ,pak už si začali nacházet problémy i jinde...začali si dělat srandu z toho, že jsem šprtka, že jsem nafoukaná, hnusná,...začala jsem nejlepší přátele ztrácet ,moje opora byla jen moje sestra. Jen ona mi rozumí ,jen ona o mě neříká ,že jsem špína a kráva. Ona ví ,jak se cítím, ona tu při mě je, byla a vždycky bude. Jsme dvojčata ,jenže ségra udělala dobře, ona zůstala na základce...a já sem měla taky..! Každý den brečím, stále jen vzpomínám na časy, kdy jsem věděla co to je přátelství, co to je láska a co to je ,mít někoho ráda. Teď už vím jen co je trápení ,smutek, pláč a sebepoškozování. Nejradši bych se zabila, člověk takhle netuší ,co mají za problém. Když si vezmu, že říkali že jsem krásná a teď říkají že jsem hnusná kurva, když říkali, že jsem super holka a teď říkají ,že jsem blbá špína, když mě brali takovou ,jaká jsem a teď mi ubližují, za to, co nejsem a za to, za co nemůžu. Tak mi to vysvětlete ,jak si může člověk uvědomit ,co dělá špatně ,když to do nedávna špatné nebylo? Nijak. Nic s tím neudělám, můžu jen trpět a brečet. Nemá cenu ztrácet čas. Jednou jsem se pokusila měnit to, za co se mi smějí, tak jsem flákala školu, ale to mi pak zase říkali že jsem tupá a neumim se učit, zkusila jsem. Ráda bych napravila to, co jim na mě vadí, ale jak? To jsem já, nemůžu změnit to, jak vypadám,..nemůžu ovlivnit to, že si vybrali zrovna mě. Ano, měla jsem kamarády ,přítele a znala jsem pocit štěstí ,života a lásky, už si ho nepamatuji. Nejsem si jistá ,jestli jim dělá takovou obrovskou radost, mi ubližovat, psychicky. Jestli to mají za potřebí, proč já? Vrátí se jim to, určitě. Brečím každý den, večer, ráno, po škole, ve škole, před školou, když jdu na kroužek ,někam, tak brečím ,protože myslím na to, že jsem očividně špatná ,že očividně nemám důvod být ,žít a existovat. Pozastavte se nad tim, zamyslete se a uvědomte si ,co jste zač a co komu děláte, dokud se to neobrátí proti vám.
~taková kratší blbost, vlastně je to reálný a hodně častý, tak aby se někteří probrali. Jinak, není to podle reality. Díky~
